Skalní byt ve Lhotce

Malá obec Lhotka nedaleko Mělníka tvoří pomyslný vstup do Kokořínska. První zmínky o ní jsou z roku 1318, kdy patřila Pavlovi z Byšic, který ji prodal do rukou řádu německých rytířů. V úhledné vesničce se nachází zvláštnost – skalní byt.

Jedná se o pozoruhodnou, státem chráněnou památku, kterou nyní spravuje Regionální muzeum Mělník. Byt vytesaný před několika stovkami let v pískovcové skále je jedním z mnoha skalních obydlí na Kokořínsku. Protože byl ale nejdéle obydlený, patří jednoznačně k nejzachovalejším a nejzajímavějším. Muzeum jej pravidelně zpřístupňuje veřejnosti a pořádá zde zajímavé akce pro děti i dospělé. O historii a současnosti památky i osudech lidí, kteří v ní žili, jsem si povídala s ředitelkou muzea Miloslavou Havlíčkovou.

Sešly jsme se přímo před skalním obydlím, a proto mi nedá, abych se nezeptala: jak se asi ve skále žilo?

„Skalní byt bylo vlastně určité alternativní bydlení, ke kterému se uchylovali především nemajetní lidé. Náklady na pořízení byly téměř nulové, stačilo jen skalní prostory vhodně upravit nebo rozšířit, zateplit a vybavit. A právě do pískovcových skal se snadno tesaly různé světnice, komůrky nebo chlívky. V bezprostředním okolí tohoto bytu byly i další, ale ty ve své podstatě již neexistují, proto máme radost, že alespoň ten, před kterým se právě nacházíme, zůstane zachován pro další generace. Bydlení ve skále asi nebylo nejpohodlnější – zato levné – jen se zde muselo hodně topit kvůli vlhkosti a chladu, který ze skály vystupuje. Zejména v parném létě tady mohlo být bydlení docela příjemné.“

V pískovcovém bloku na kraji obce Lhotka je vtěsnané celé hospodářství. Co na návštěvníky čeká?

„Kromě prostranství před skalním bytem – dvorku s bylinkovou zahrádkou – si mohou zájemci prohlédnout světnici se dvěma okny, jedny vstupní dveře vedou do síně, kde je příjemné klima, a kde si rodina ukládala různé produkty, zejména zeleninu. Poblíž vstupní chodby do obydlí se nachází právě ona klenutá prostora, která sloužila jako spižírna a sklad. I další prostory jsou ve skále tesané – chlév, kde měla rodina kravku, kozu a další zvířata, sklep a menší horní místnost – dříve přístupná z vnějšího schodiště. O chytrosti hospodáře vypovídá i to, že do stáje je průhled okénkem ze světnice. Dříve byl dobytek velmi ceněným majetkem, bylo proto nutné vědět, zda je u zvířat vše v pořádku.“

V areálu jsou ale i další stavby.

„Ano, je to např. k obydlí přistavěný objekt bývalé řezárny (nebo míchárny), kde se připravovalo kromě jiného také krmení pro zvířata a topivo, právě tady jsou uloženy některé nástroje a nářadí, které dříve bylo pro hospodářství nepostradatelné.“

Hovořily jsme o tom, že skalní byt bylo nutné hodně vytápět, jak a čím?

„K vytápění objektu se používala pec, v současné době zde máme nově postavený sporák na tuhé palivo. Pokusili jsme se zachovat ráz místnosti a snad se nám to povedlo. Zároveň uvažujeme o tom, někdy v budoucnu, tady zkusit třeba péct pro návštěvníky buchty nebo tvořit jiná stará jídla. Jsou tady nainstalovány i předměty denní potřeby, jak je rodina používala, aby si návštěvník mohl udělat celkový obrázek o životě v bytě. Máme pro návštěvníky vystavenu korespondenci rodiny a historické fotografie. Skalní byt má jen jednu velkou místnost, proto zde několik členů rodiny nejen bydlelo, ale také vařilo a spalo.“

Vrátíme se trochu do historie a k obyvatelům. Můžete mi sdělit něco o původních majitelích skalního bytu?

„Poslední majitelka, paní Marie Holubová, narozená v roce 1900, žila ve lhoteckém skalním bytě do roku 1980. Potom jej ze zdravotních důvodů musela opustit a zemřela o několik málo let později v řepínském domově důchodců. Nejstarší dochované záznamy o obydlí pochází z roku 1859, kdy si skalní byt koupili manželé Benešovi. V bytě následně žil jejich syn Josef se svou ženou Rozálií a dcerami Annou a Marií. Právě Marie zde do stáří žila se svým manželem Bedřichem Holubem a byla poslední z rodu, kdo skalní byt využíval.“

Dana Duchoslavová