Rozhovor s Karlem Lojkou nejen o historii Mělnicka
Povězte mi něco o sobě, o Vašem mládí, kde a jakou školu jste studoval. Kde jste pracoval po škole?
Narodil jsem se za protektorátu v roce 1944 v mělnické nemocnici. Můj otec byl tehdy na nucených pracích v Magdeburgu, maminka žila u rodičů v Podkrkonoší, byla v očekávání. V červenci 1944 přijela do Skuhrova pomáhat při žních, můj dědeček měl malé hospodářství. Ale já jsem se na svět hlásil dříve a porodní asistentka raději maminku nechala odvézt do nemocnice, aby předčasný porod proběhl pod lékařským dozorem. Babičce poslali telegram a druhý den přijela vlakem ze Semil a přivezla v kufrech plíny a připravené dětské výbavičky v modré a růžové barvě, tehdy se do poslední chvíle nevědělo, narodí-li se chlapec nebo holčička. Růžová výbava se později hodila, měl jsem ještě dvě mladší sestry.
Do mateřské školky jsem nechodil, maminka s námi byla doma. Do obecné školy ve Velkém Borku jsem začal chodit v roce 1950. Mým prvním a oblíbeným učitelem byl Zdeněk Tichota, pak jsem se s ním přátelil až do jeho smrti. Do páté třídy jsem chodil do Rousovic a šestou až osmou třídu jsem absolvoval v osmiletce v ul. Švermova (dnes ZŠ Jaroslava Seiferta). Vstup do pionýrské organizace a později ČSM mě neminul. Měl jsem rád češtinu, dějepis a kreslení. Já jsem byl vždy vzorný žák, měl jsem samé jedničky, k nelibosti mých mladších sester, které byly se mnou vždy srovnávány a které školou moc nadšeny nebyly.
V letech 1959-1962 jsem navštěvoval mělnickou stavební průmyslovku, zpočátku pro mě studium nebylo jednoduché, ale nakonec jsem maturitu složil s vyznamenáním. Maturitu jsme museli absolvovat v modrých svazáckých košilích. Vadila mně všudy přítomná ideologie. Měl jsem moc rád některé své profesory technických předmětů (Ing. Kůlu, Ing. Vebra, Ing. Zelenku, Ing. Rohlíka), pak jsme se stali doživotními přáteli. Z mých bývalých profesorů ještě žije Ing. Jiří Rohlík, který letos oslaví v plné svěžesti 90. narozeniny. Pak jsem byl přijat na stavební fakultu ČVUT, ale studium jsem přerušil ze zdravotních a rodinných důvodů. Pak jsem byl zaměstnán po dobu třiceti let v Okresním stavebním podniku Mělník se sídlem v Kralupech nad Vltavou. Začínal jsem jako pomocný projektant, pak jsem vykonával různé projekční specializace. Projektovali jsme všechno možné – bytové domy, rodinné domky, prodejny, provozovny, rekonstrukce, opravy objektů. To byla škola života, neustále jsme se museli učit nové věci. Deprimovalo mě věčné handrkování s vedením, aby nám také někdy zvýšili plat. Za ta léta jsem zaučoval řadu začínajících projektantů, bohužel u této málo placené profese nevydrželi a odešli jinam za lepším. Technické vybavení bylo tehdy primitivní (tužka, guma, tuš, rýsovací pero, kružítko, pauzovací papír, logaritmické pravítko, mechanická počítačka na kličku, matematické a fyzikální tabulky a štosy norem). Sledoval jsem se zájmem ten úžasný technický pokrok, který nastal od těch dřevních dob v 60. letech minulého století do současnosti a vždy jsem se snažil držet krok a opatřit si také ty technické vymoženosti, což vždy snadné nebylo.
Po sametové revoluci v roce 1989 jsem odešel do nové soukromé stavební firmy Vlastimila Fryče, který je mým bývalým kolegou a kamarádem. Založili jsme stavební projekci s kolegou M. Pompem, dostali odpovídající vybavení kanceláře a konečně také dobrý plat. V té době jsem začal externě učit předmět „Dějiny architektury“ na mělnické stavební průmyslovce. Z původního záskoku za chybějícího učitele se doba protáhla na dva roky. Velice jsem se zdráhal tento závazek přijmout, neměl jsem žádné pedagogické zkušenosti, ale nakonec mě přesvědčil jak zaměstnavatel, tak vedení školy. Získal jsem tak další životní zkušenosti při vyučování sedmnáctiletých dívek a chlapců. Jezdil jsem s nimi po exkurzích a výletech za poznáním architektury. Někteří mě i zlobili, ale já jsem si s tím poradil. Po letech mě potkal jeden architekt, můj bývalý student a řekl mně k mému úžasu „Pane Lojko, já jsem se od Vás dozvěděl o historii architektury víc, než potom na fakultě“. Tak mě potěšilo, že jsem se nesnažil nadarmo.
Z Fryčovy firmy, ve které jsem rád pracoval po dobu 10 let, jsem odešel do starobního důchodu v roce 2002 a hned druhý den jsem odletěl se známými na měsíční výlet do Austrálie. To bylo mé završení celoživotní pracovní činnosti.
V důchodu jsem již 21 let, projektování se již nevěnuji vůbec. Věnuji se svým zálibám, cestuji a snažím se dívat na ten dnešní zmatený svět optimisticky.
Od kdy se zajímáte o historii?
O historii se zajímám od dětství. Někdy v pěti letech jsem byl s našimi na výletě v Praze v Národním muzeu a potom na Výstavišti v pavilonu panorámy bitvy u Lipan. To všechno na mě učinilo tak hluboký dojem, že si to všechno pamatuji, jako by to bylo včera. V muzeu jsem viděl řadu vystavených předmětů, které jsme i my měli doma po půdách a kolnách. U nás se nic nevyhazovalo. Tak jsem si doma z bývalého kozího chlívku, který jsem zušlechtil, pořídil své muzeum a začal se zajímat o historii a původ mých exponátů. Pamatuji se, že jsem tam měl staré barvotisky Hus před koncilem, Karel Havlíček Borovský před odjezdem do Brixenu, obrázky s portréty světců, kolovrat, model vodního mlýna, lidovou keramiku, vyřezávané předměty od mého dědečka, staré mlýnky na kávu, hmoždíře, starou truhlu, betlém a řadu dalších věcí. Tady jsou začátky mého celoživotního zájmu o historii. Začal jsem ji hlouběji studovat, opatřil nebo jsem si vypůjčoval příslušnou literaturu. Hodně jsem cestoval po světě. Navštěvuji muzea, pamětihodnosti, výstavy a přednášky, které mě zajímají.
Co se Vám líbí na historii?
Na historii se mně líbí, že se dozvím prapůvod a souvislost mnohých věcí a událostí, které se staly a které mě zajímají. Nelíbí se mně, že historie byla a je vykládána z různých ideologických hledisek a tendenčně upravována a překrucována.
Kdy a z jakého důvodu jste začal s facebookovou stránkou Mělník – historie a současnost?
Na facebooku jsem od roku 2014. Mně se tam vstupovat vůbec nechtělo, nebyl jsem nakloněn sociálním sítím. Pak mě s FB seznámil kamarád, tak jsem si vše prohlédl a prostudoval klady i zápory tohoto nového informačního fenoménu. Nelíbily se mně hlavně někdy tristní komentáře některých lidí zveřejněné pod příspěvky. V té době jsem spolupracoval s mým kamarádem regionálním historikem Mgr. Františkem Puršem, který po 13 let pravidelně psal nesmírně zajímavé články o historii města do měsíčníku Radnice. Já jsem mu pořizoval snímky či reprosnímky. Vždy jsem byl prvním čtenářem konceptů jeho článků. Potom bohužel onemocněl a už nemohl pravidelně přispívat do měsíčníku. Přiměl mě k tomu, abych v psaní článků pokračoval, zpočátku jsem nechtěl, nemohl jsem se zdaleka rovnat šíři jeho přehledu a vzdělání. V roce 2015 jsme mluvili o sociálních sítích a tehdy mě přiměl k tomu, abych pokusně založil skupinu „Mělník – historie a současnost“ a psal tam různé zajímavosti
V roce 2019 předal Karlu Lojkovi litoměřický biskup Mons. Jan Ba- xant vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice, které mu udělil papež František za dlouholetou zásluž- nou práci pro církev.
Foto: Dominik Faustus, Martin Davídek
o Mělníku a popularizoval město hlavně mezi mladými lidmi. Tak jsem s tím začal, František Purš mně články korigoval a dodával náměty. Jednou jsem zveřejnil snímky zmizelého Mělníka a Podolí (negativy ležely v šuplíku přes 40 let), vyvolaly velký zájem veřejnosti. Nakonec se ve spolupráci s Martinem Klihavcem podařilo vydat knihu „Mělník na starých fotografiích 1970 – 1989“. K mému úžasu počet členů skupiny stále stoupá a v současnosti čítá přes 6 300 členů ze všech věkových kategorií.
Máte ještě jinou zálibu, koníček než historii?
Vedle studia historie se zabývám ještě další řadou činností a zálib. Je to především restaurování starožitných hodin a nábytku. Zabývám se tím řadu let už od mládí. Tehdy nebylo možné nikoho sehnat na opravy mých antikvit, tak jsem se do toho pustil sám. Nějaké základy jsem měl, můj tatínek byl truhlář. V roce 1974 jsem se seznámil s profesionálním restaurátorem Bohumilem Zemánkem z Veltrus. Stali jsme se přáteli a já jsem se začínal od něho učit různým postupům restaurací. Opatřil mně pomůcky a materiály, nebylo to snadné, běžně nic nebylo k dostání, jen pro členy uměleckých svazů. Neměl přede mnou žádné tajnosti. Největší odměnou pro mě bylo, když jsem mu přinesl ukázat opravený předmět a restaurátor mě pochválil a řekl, že lépe by to neudělal. Podobné to bylo s hodinami, musel jsem se sám naučit základy hodinářství, sehnat literaturu a hodinářské náčiní. Rád se zabývám i modelářstvím a opravami betlémů i její tvorbou.
Další mou životní zálibou je fotografování, kterému se věnuji od svých 20 let, kdy jsem dostal darem fotoaparát na kinofilm. Do základů fotografie mě uvedl můj profesor z průmyslovky Ing. arch. Jaroslav Vebr, profesionální fotograf architektury a krajiny. Naučil mě filmy i pozitivy vyvolávat, přenechal mně zvětšovací přístroj a řadu pomůcek. A hlavně mě seznámil s teorií fotografického vidění. Já jsem se vždy věnoval dokumentární fotografii, umělecké fotografii vůbec, nemám k tomu výtvarné schopnosti. Některé mé fotografie byly použity jako přílohy několika odborných publikací o teorii umění. Byl jsem dlouhá léta členem mělnického fotografického klubu, působila v něm řada vynikajících fotografů. Také jsem si natáčel amatérské filmy 8 mm, pak jsem koupil postupně několik videokamer. Dnes už neodhadnu, kolik času jsem strávil ve fotografické komoře a kolik prostředků mě fotografování stálo. Aparáty leží zabalené v zásuvkách, z komory mám sklad. Negativy leží roztříděné a uložené v krabicích. Všechno je už pasé. Opatřil jsem si skenery na negativy, přešel na digitální fotografii a v poslední době fotografuji ponejvíce mobilem. Ke klasické fotografii se už těžko vrátím.
Cestování byla a ještě trochu je moje životní vášeň. Poprvé jsem vycestoval do zahraničí v roce 1964 a pak už jsem pravidelně jednou do roka někam jel (jak se říkalo „za hranice všedních dnů“). Dovolené bylo málo, z počátku 14 dní, po pěti letech zaměstnání to byly tři týdny. Nejprve jsem jezdil se zájezdy Čedoku nebo CKM, jinak to nešlo. Ovšem sehnat nějaký zajímavý zájezd, to byla fuška. Míst bylo málo, zájem velký a dostat se do zájezdu na Západ bylo téměř nemožné. Když mladým vypravuji, co všechno jsem musel podnikat (souhlas zaměstnavatele, výboru KSČ a zvláštního oddělení, získat výjezdní doložku k pasu, získat příděl valut, odevzdat vojenskou knížku, odpřísáhnout, že se vrátím atd.), tak mně to nechtějí věřit. Já jsem to měl navíc ztíženo tím, že jsem nevlastnil nemovitost a neměl rodinu a příslušníci SNB předpokládali, že mohu emigrovat. Naštěstí jsem měl všude známé, a tak to dobře dopadlo. Po návratu z kapitalistické ciziny jsem se musel dostavit na příslušné oddělení SNB a tam se mnou vedli pohovor, s kým jsem se setkal a zda jsem se nesešel s nějakým emigrantem. Já jsem se vždy domů vrátil, na odchod z vlasti jsem nikdy ani nepomyslel.
Po sametové revoluci jsem mohl konečně navštívit moje vysněná místa na planetě. Podařilo se mně poznat ještě více, než jsem kdy chtěl. Měli jsme partu cestovatelů, bylo nás osm. Jezdili jsme po světě sami, vše jsme si zařídili přes internet, nebyli jsme závislí na drahých cestovních kancelářích. Nicméně mohu říci, že jsem během těch 60 let navštívil mnoho zemí na všech kontinentech s výjimkou Jižní Ameriky a Antarktidy. Zažil jsem spoustu zábavy, poznání, dobrodružství, seznámil se s mnoha vynikajícími lidmi a získal několik přátel v zahraničí i přes mou chabou znalost cizích jazyků. Bohužel, z naší party cestovatelů jsme naživu už jen dva. V poslední době jezdím s kamarádem po naší vlasti a poznávám místa, kde jsem dosud nebyl a žasnu, jak je u nás krásně.
