OKÉNKO STAROSTY: Pane Ing. Babiši, měl jste být odvolán již dávno
V současné době jsme svědky reality show, kdy v přímém přenosu z vládní krize se stává krize ústavní.
Máme-li brát vážně vzájemné obviňování koaličních politiků, pak zřejmě není na světě větších lhářů, než je předseda vlády a první místopředseda, tedy ministr financí. Když přidáme prezidenta Miloše Zemana, který s pravdou pracuje kreativně, máme tu celou lhavou nejvyšší ústavní trojici.
Ale oni vlastně přímo nelžou, jen dokola opakují svůj úzký díl pravdy a oponenta neslyší. Aktuálně vede předseda hnutí ANO 2011 Andrej Babiš. Na otázky své problematické podnikatelské minulosti reaguje odpověďmi na svou úspěšnou politickou současnost: „Krátil jste daně korunovými dluhopisy?“… „Jsem nejúspěšnější ministr financí.“ „Převedl jste účelově Čapí hnízdo na malou firmu kvůli dotaci?“… „Máme přebytkový rozpočet.“
Dalším přeborníkem je Miloš Zeman a jeho zdivočelý mluvčí. Donekonečna předhazují veřejnosti, jak je premiér nevyzpytatelný patron, když mění názory co hodinu. Až se to musí jevit tak, že předseda vlády a potažmo celá ČSSD jsou zralí na konzultaci nikoliv na Hradě, ale v psychiatrické léčebně v Bohnicích či v Horních Beřkovicích. Ale už neříkají, že jeho zdánlivé veletoče jsou jen nevyhnutelnou reakcí na Zemanova neuvěřitelná kouzla s ústavou. Ani Bohuslav Sobotka není vzorem v hledání pravdy. Oprávněně poukazuje na ministra financí, ale zarytě mlčí, když se při jeho obraně vyskytne nějaká věcná otázka. Pomiňme drobnosti, jako je nejasné financování bytu poslaneckými náhradami, ale co odpovědnost za privatizaci OKD, která skončila pro stát naprostou katastrofou?
Právě její kalamitní následky musí řešit současný ministr financí a premiér přitom udržuje až podezřelý klid. Je zcela zřejmé, že Andrej Babiš neměl být ministrem již dávno. Paradoxně ne kvůli tomu, že se snažil ovlivňovat média, v kterých měl majetkový podíl. Ne kvůli kauze Čapí hnízdo či v kauze jednokorunových dluhopisů, ale z důvodu, že zcela pohrdá poslaneckou sněmovnou. Andrej Babiš totiž prohlásil: „To je neuvěřitelné, co si ke mně sněmovna dovolila.“ Právě v této větě se skrývá ten důvod. Andrej Babiš se chová k poslanecké sněmovně jako rodič ke svému rozjívenému dítěti. Zkrátka nadřízený k podřízenému, nenávidějící k nenáviděnému. Je zcela nemyslitelné, aby demokratický politik, ministr, takto mluvil ke sněmovně, které je plně odpovědný.
Babiš zjevně demokratem není. Svou arogantní větou dal najevo, že je mu systém zastupitelské demokracie z duše protivný. A naznačil tím své preference a preference svého hnutí ANO: buď mít celý demokratický systém jako v podniku na povel či se s ním rovnou rozvést a zkusit to jinak. Pan Babiš má nechuť k pravidlům, hrubě uráží oponenty, útočí na veřejnoprávní televizi, která si o něm dovolí točit kritické reportáže. Instituce, které jsou klíčové pro fungování systému, garantující občanské a politické svobody, práva menšin, jako by pro něj byly nepřítelem. To je nebezpečí pro všechny. Pan Babiš místo současného systému nabízí „Česko jako rodinnou firmu“.
Ano, ve firmě to funguje báječně. Čisto, uklizeno, klape to jako na drátkách. Jenže slyšel někdo o firmě, která by se kdoví jak starala o ty, kdo nestačí pracovnímu tempu? O firmě, kde by se toleroval nesouhlas s managementem, natož s panem majitelem? Pokud někdo představě státofirmy nadšeně tleská, měl by si uvědomit, že firmy mají obvykle osobní oddělení, kde je nevýkonný či neloajální zaměstnanec „vyřešen“ za pár minut. Náznaky jak to chodí, jsme už viděli na ministerstvu financí či v Babišově straně. Ne, pan Babiš není totalitář, Babiš je, jak sám řekl, prospěchář. Loajálně sloužil komunistickému systému v době, kdy byl Václav Havel ve vězení, režim ho za to odměňoval výjezdy do zahraničí, díky čemuž se naučil jazyky, kterými se tak vychloubá. Patří do skupiny, která vybudovala sociální kapitál v 80. letech minulého století a díky tomu se stal jedním z vítězů transformace naší ekonomiky po roku 1989.
Mimochodem, z podobně vybudovaného sociálního kapitálu těžili nejrůznější veksláci, zelináři, zkrátka skupiny personifikované Ivo Rittigem. Babiš byl samozřejmě chytřejší, opatrnější, kultivovanější, takže zatímco je Rittig předmětem opovržení, Babiš je předmětem obdivu. Ale to je vedlejší. Zmínit Babišovu osobní historii je nezbytné hlavně proto, aby bylo jasné, že Babiš vždy za jakéhokoli režimu šel za prospěchem a později úspěchem bez skrupulí „přes mrtvoly“. Není důvod si myslet, že by se to mělo změnit teď, když míří na úplný vrchol. Kdy už nejde jenom o prospěch, ale čistě o moc. Kdo je mu nyní nepřítelem, je jasné z jeho věty na adresu sněmovny: „To je neuvěřitelné, co si ke mně sněmovna dovolila.“ Jsou to vedle oponentů také některé instituce chránící a rozvíjející liberální demokracii, které ještě neovládá.
Je to logické; dosažení úplného vrcholu moci předpokládá vyřazení brzd a pojistek, což, jak vidíme v jiných státech, není nakonec až tak těžké zařídit. Andrej Babiš má z výše uvedených důvodů výrazný a neodstranitelný handicap k tomu, aby byl v jakékoli demokratické vládě.
