Mistr košíkář plete pro britské filmaře
Košíkářství je jedním z nejstarších řemesel na světě, starší než jak výroba keramiky. I když se spektrum používaných materiálů v posledních stoletích značně rozšířilo, jde stále o rukodělnou práci, kterou nelze zcela zmechanizovat. Jeho tradiční postupy tak zůstávají na prvním místě. V Čechách i na Moravě byly výrobky z proutí velmi rozšířené.
Pletlo se především z vrbového proutí. Na hrubší koše se používalo surové neloupané, na jemnější výrobky se naopak loupalo, případně štípalo. Koše z vařeného loupaného proutí mají načervenalou barvu, koše z mízovaného loupaného proutí jsou bílé. Technika pletení je podobná textilní vazbě – splétají se osnovní pruty s útkovými.
Způsobů pletení košíků je mnoho. Předměty se vyráběly buď doma či v řemeslnických dílnách. Velká střediska košíkářské výroby vznikala v mnoha krajích a obživu v nich našlo spoustu lidí. Výjimkou nebyly ani střední Čechy. I na Mělnicku mělo toto řemeslo velkou tradici. V Mělníku byla otevřena košíkářská škola již v roce 1897.
Toto krásné řemeslo ovšem pomalu vymírá. Stejně jako zbytek starých mistrů, kteří svou lásku k němu získali od svých předků a je velkou neznámou, zda své dovednosti stačí předat dalším generacím. Přesto ještě objevíme několik nadšených pokračovatelů starých řemeslníků, jež se tomuto nádhernému oboru dodnes věnují.
Jedním z nich je Mělničan Petr Král, čerstvý nositel titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje, který cenu před pár dny obdržel z rukou radního Zdeňka Štefka v kouřimském skanzenu lidových staveb.
Veřejnost vás byla v minulosti zvyklá vídat na nejrůznějších trzích a jarmarcích. Teď jako by se po vás slehla země…
Pravdou je, že jsem se snažil často jezdit na akce pořádané místními sdruženími a obcemi, na nichž jsem prodával svoje koše a propagoval toto tradiční řemeslo. Jelikož jsem však nastoupil do zaměstnání, pracuji i o víkendech a nemám již tolik času. Navíc jsem rozvedený a jednou za čtrnáct dní pečuji o vlastní holčičky, které
jsou ještě příliš malé na to, aby se mnou harcovaly po trzích a potom mě časově doslova vyčerpávají filmaři, pro něž pletu zakázku, takže se není ani čemu divit.
Pro košíkaření toho však stále mnoho děláte…
Dá se říci ano. Na jaře jsem například točil medailon s čelákovickou amatérskou filmařkou Danou Kubatovou. Zábavnou formou jsme natočili dokument nazvaný Jak se budí řemeslo a zveřejnili ho na Youtube. Těší mne také, že jsem si splnil dlouhodobý sen – vydání letáčku o mém košíkaření. Každý nemá přístup k internetu, a tak hledám další formy jak oslovit nové zákazníky v sílící konkurenci. Připravoval jsem se také na nominaci titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje v zastoupení paní Terezy Hönigové ze skanzenu Kouřim, která mě na cenu navrhla. Momentálně jednám i o natočení návodu pletení košů pro Youtube, prostřednictvím kterého by se moje znalosti ve výuce pletení předávaly dál.
Před pár dny jste zmíněnou nominaci proměnil a získal prestižní titul. Co pro vás jeho získání znamená?
Mistr v oboru jsem byl už předtím. Nepotřebuji se schovávat za nějaký titul. Lidé po chvilce sami poznají, jak ovládám svůj obor, který má mimo jiné na Mělníku dlouhou tradici. Myslím, že jsem jím dokázal prezentovat krásné staré řemeslo v nové době a zaujmout důstojné místo vedle místních košíkářů v jeho historii. Postoupil jsem opět o něco výše a zase se učím, jak propagovat řemeslo, narážím při tom na překážky jako mí předchůdci ve své době. Přiznávám, že si udělení titulu ale velmi vážím, stejně tak jako ztvárnění jeho loga.
Mezi veřejností jsou oblíbené vaše kurzy pletení. Máte již svého následovatele?
Na kurzech lidé pletou především pro zpestření svých aktivit. Mám ale již svého tovaryše, co se učil u mě plést. Osamostatnil se a plete už sám. Rád bych vychoval dalšího zájemce o toto řemeslo. Cesta, než se ho člověk naučí zvládat, je dlouhá. Zájemce o výuku musí mít náležitou trpělivost, houževnatost a hned to nevzdat. Pocit vyrobit z hromady proutků krásný předmět za to zcela jistě stojí.
Jak se díváte na konkurenci v oboru?
Český trh ovládli překupníci s polskými výrobky. Aby více oslovili zákazníky, tvářejí se jako výrobci. Plete se tam jeden druh koše na formách ze slabých prutů, aby se tolik nenadřeli. Aby jim šla práce od ruky, pruty zastřihnou a zakládají, potom je už nevystříhávají vevnitř. Nějaké stloukání výpletů, aby byl koš pevný, příliš neřeší. Ucho zapíchnou do stěny koše až nakonec, protože by jim při vyndávání z formy vadilo. Jsou pochopitelně namáhána a časem vypadávají. Každé řemeslo se musí dělat s fortelem a s láskou. To, že v každém oboru jsou dobří i špatní řemeslníci, je zbytečné říkat!
Pracoval jste i na méně obvyklé zakázce?
Pletu zakázkovou výrobu a zaměřuji se na atypické výrobky z proutí. Z méně obvyklých prací mohu zmínit třeba sedlo na koně nebo proutěnou kočku, aby se zamaskovaly elektrické jističe, repliku vrše na raky či ozdobnou proutěnou rakev, ale i kouli pro slona a kolo pro opici nebo prádelní koš s třemi dvířky. Během praxe jsem dostal hodně výzev. Doufám, že jsem je vždy zvládnul ke spokojenosti zákazníka.
Hovoříte o práci pro filmaře. Prozradíte o co se jedná?
Filmaři, to je zvláštní disciplína. Požadují vždy dosti neobvyklou práci a to nejlépe hned. Nakonec je to vidět ve filmu jen pár sekund. Tuto sezonu jsem pletl pro historický seriál Britannia z dob neolitu a Keltů v Anglii. Musel jsem prostudovat materiály z té doby a podle toho uplést koše, jako jsou například zásobnice, vrše, rámové koše, koše na hlínu, na slepice i prase a pletené stěny. Filmaři byli s mou prací i přístupem spokojeni, a tak docházelo k navyšování zakázek. Dokonce jsem si zahrál roli košikáře- jeden natáčecí den.
Otto Lokaj
