Složení vlády a koaliční partnery Andrejovi Babišovi určí nakonec stejně Miloš Zeman
Od prvních voleb 1990 až do podzimních voleb roku 2013, mimo krátkého období drobného koketování vlády Jiří Paroubka v roce 2008, žádná vládní politická strana nepřipustila, aby komunisté měli jakýkoli podíl na moci. Bylo to naprosto výjimečné na rozdíl od ostatních států. Důvodů je řada, ale mnohé z nich zasahují do naší minulosti.
KSČ podstatným způsobem formovala vývoj naší země po okupaci vojsky států Varšavské smlouvy (mimo Rumunska) 20., resp. 21. 8. 1968. Okupace a následná normalizace znamenala masovou emigraci a vnitrostranické a vnitropodnikové čistky. Z vládnoucí strany byli vyloučeni či vyškrtnuti všichni jenom trochu proreformní soudruzi, což morálně zbankrotovanou stranu zcela intelektuálně vyprázdnilo. Zůstali jen tvrdí stalinisté a oportunisté.
Když pak o dvacet let později došlo v celé střední a východní Evropě k politickým změnám, ve všech okolních komunistických stranách existovaly reformní síly, kterým se podařilo přetvořit strany v různé varianty sociální demokracie.
Jen u nás se KSČ sice přejmenovala na KSČM, ale zůstala stejná jako v normalizačním obdobím, a proto zůstala politicky izolována.
A za to dnes platíme vysokou cenu. KSČM v sobě hýčká pocit křivdy s přesvědčením, že Havel a Albrighová je chtěli zničit. A již třetí dekádu sní o velkém ruském dubisku v přesvědčení, že v jeho stínu jim bude lépe. Odmítají naší účast v EU či ve vojenské seskupení NATO.
Z tohoto pohledu s sebou nese značné riziko politické namlouvání KSČM s hnutím ANO, a to pro postupnou změnu politické orientace naší země směrem na Rusko a Čínu, změnu ovšem zaobalenou intenzivním hledáním nových trhů a investic.
Paradoxně k této výrazné změně na politické scéně dochází v době, kdy komunisté mají nejen nejhorší volební výsledky od roku 1990, ale nejhorší dokonce i od roku 1921. Již dávno je za komunisty období prvních relativně svobodných voleb v roce 1946, kdy KSČ získala v českých zemích neuvěřitelných a ve světě unikátních 43,25 % hlasů.
Přesto, že se historie neopakuje, protože komunisté mají v generaci ročníků 1954 až 1971 zhruba 5procentní podporu a mezi lidmi narozenými po roce 1971 jen mizivý potenciál, stojí KSČM na prahu zásadního ovlivňování vlády Andreje Babiše, která se bez ní neobejde.
Není důležité, zda bude přímo či nepřímo spoluvládnout s SPD Tomia Okamury nebo s ČSSD pod novým vedením, které vzejde po mimořádném sjezdu 18. 2. 2018. Zvláště druhou
variantu si přeje znovuzvolený prezident ČR Miloš Zeman a udělá vše, aby taková vláda vznikla, paradoxně i proti nesmělým protestům Andreje Babiše. Miloš Zeman již hnutí ANO a ani Andreje Babiše nepotřebuje, předseda hnutí ANO však potřebuje jeho. Na sjezdu ČSSD, kde je prezident čestným hostem, dokáže Zeman svým neopakovatelným způsobem ovlivnit personální složení nového vedení ČSSD. V současné době je již předjednáno na úrovni krajských organizací ČSSD, že předsedou strany bude Jan Hamáček. Tento místopředseda ČSSD a místopředseda poslanecké sněmovny řekl již před několika týdny: „ Pokládám účast trestně stíhaného politika ve vládě za obrovský problém, ale nemohu vyloučit, že nastane situace, kdy sociální demokracie bude volit ze dvou špatných řešení.“ A tak sociální demokracie v houfu vstoupí do připravované nové koalice, protože jí bude naznačeno Milošem Zemanem, že jinak bude politicky marginalizována. Miloš Zeman pak ČSSD, tak i Andrejovi Babišovi připomene, koho by chtěl ve vládě vidět. Nastane stav, pro velkou část občanů politicky nešťastný a pro oběti komunismu cynický, kdy KSČM bude v roce 70. výročí tzv. Vítězného února podstatným způsobem ovlivňovat vládu České republiky.
