Jak se Kralupy zapsaly do hodinářských dějin
Nahlédneme-li do historie, pražský Staroměstský orloj je se svými více než šesti sty roky jedním z nejstarších na světě. Že byl jeho konstruktérem později oslepený mistr Hanuš, to byla fikce spisovatele Aloise Jiráska. Otázka autorství se vší pravděpodobností zůstane badatelům ještě dlouho otevřená. Skutečnými tvůrci byli údajně hodinář Mikuláš z Kadaně a astronom Jan Ondřejův, zvaný Šindel. Tato kompilace vědy a řemesla byla ve své době základní podmínkou k sestrojení orloje. Podle historických pramenů hodinář Hanuš orloj „jen“ zásadně přestavěl. Třeba se časem naleznou věrohodnější písemné indicie…
V našem regionu se orloje také konstruovaly. Byly ovšem mnohem skromnější co do velikosti a vnějšího vybavení. Byly pojmenovány jako stojací, interiérové. Byly z dílny kralupské firmy Planička – Pacovský. Jeden z těchto salonních orlojů vlastnil v Kralupech nad Vltavou i účetní šikovatel Jan Vaněk, známý z Haškova románu o Švejkovi. Orloj, kterého se dotýkala jeho ruka, je dosud v péči kralupských potomků této románové postavy.
Jak se říká, všechno většinou souvisí se vším. Platí to i v následujícím příběhu. Dům na kralupském Palackého náměstí, nesoucí dodnes číslo popisné 95, koupil přibližně roku 1913 drogista Jan Vaněk, Pražan ze Žižkova (narozený 25.5.1888). Vaňkova kralupská drogerie byla původně lékárnou. Vlastnil ji Ph. Mgr. Jaroslav Pacovský. Dům pouhý rok před globálním světovým válečným konfliktem koupil právě Vaněk a začal ve velkém podnikat v drogistickém oboru. Tehdy šestadvacetiletý šikovatel Vaněk musel narukovat do císařsko – královské armády. První záznam o jeho údělu vojáka existuje v Karpatech, následovně byl ve sběrném táboře v Mostu nad Litavou nedaleko Vídně. A tady se seznámil v r. 1915 jako účetní šikovatel (německy: rechnungsfeldwebel) se spisovatelem Jaroslavem Haškem. Bylo to setkání patrně velice významné, protože pozdější autor na něho ve svém světově proslulém románu „Osudy dobrého vojáka Švejka“ nezapomněl. Vaněk se dožil z dnešního pohledu pouhých 39 let (ve stejném věku zemřel i Hašek).
Vraťme se ale k historii kralupské malosériové výroby interiérových orlojů určených pro obývací pokoje, haly či sály. Tu spolu začali psát dva pro jejich konstrukci velice zapálení lidé – výše vzpomenutý lékárník Jaroslav Pacovský a František Planička. Právě osud hlavního konstruktéra orlojů Františka Planičky je místy až neuvěřitelný. Jeho život se převrátil naruby poté, co svou manželku přistihl při nevěře, když se vrátil ze Srbska, kde sháněl zakázky pro svou živnost. Snažil se jí domluvit, ale ona se mu v té chvíli vysmívala. Planička ji v afektu napadl a zabil. Nešťastná událost se stala v roce 1908. Prvotní trest smrti byl u vídeňského soudního dvora změněn na 20 let a roku 1918 pak dostal z Vídně od císaře milost a byl propuštěn. Až k mocnáři se prý dostala zvěst o plodu jeho úsilí.
Planička, povoláním krejčí, byl jako konstruktér orlojů samouk. Je skoro neuvěřitelné, že ve věznici v Plzni – Borech studiem více než šesti set knih o astronomii a především jeho oblíbeného oboru, strojnictví, dosáhl hlubokého teoretického vzdělání. V trestním ústavu v Plzni prý byla v té době velká odborná knihovna. Díky tomu i své erudici byl schopen zkonstruovat složitý mechanismus orloje. Byl to prý člověk vysoce inteligentní, neměl však praktické zkušenosti se stavbou podobných přístrojů. Na vlastní žádost si odbýval trest v samovazbě a tam také začal pracovat na sestavování stroje. Za konstrukční materiál mu sloužily dřevěné špulky na nitě, zlomené jehly či kousky dřívek. Ve vězení totiž pracoval jako krejčí. Soustrojí nebylo konstruováno na velkou trvanlivost. Mechanismus jeho prvního astronomického orloje byl po technické stránce sice funkční, ale způsob provedení se neblaze odrážel v kolísavém chodu stroje. Originální prý bylo pojetí mechanismu, pohybu hodinových ručiček, astronomických, astrologických a datových ciferníků. Skříňový astronomický orloj je široký 1,63 metru, vysoký 2,4 metru a hluboký 0,54 metru a váží přibližně 330 kilogramů. Je v expozici muzea v Ústí nad Orlicí. Po opuštění žaláře s ním Planička sklízel při veřejné prezentaci po Čechách i na Moravě zasloužený obdiv. O jeho vskutku mistrovské dílo, v němž byly jako materiál použity třeba i řetězy z bicyklů či motocyklů, projevují odborníci zájem dodnes.
Rozbitý letitý orloj opravovali tři roky pro orlickoústecké muzeum erudovaní restaurátoři – manželé P. a M. Skálovi.
A jaké je spojení tvůrce orloje s dolním Povltavím? Po dokončení orloje a jeho ukazování na veřejnosti založil konstruktér firmu na výrobu domácích, značně jednodušších a menších salonních orlojů. Druhým podílníkem byl vzpomenutý kralupský lékárník Jaroslav Pacovský.
Produkce salónních orlojů byla zahájena roku 1921. V historii českého hodinářství se ovšem stala pojmem. Avšak po roce existence firmy slibná konjunktura skončila. Není ani známo, kolik lidí provozovna zaměstnávala. Společník, lékárník Pacovský z Kralup, z dodnes neznámých důvodů spáchal sebevraždu. Výroba orlojů tím definitivně skončila. Po roce 1922 také stopa konstruktéra Planičky z historie českého hodinářství mizí. I přes krátkou existenci firmy se však dodnes řada kralupskou firmou vyrobených orlojů dochovala. Bývají na čestném místě nabízeny v internetových aukcích. Salónní orloje jsou dnes značně ceněny, a tak se orlojům firmy Fr. Planička a Jar. Pacovský dostává po skoro stovce let zaslouženého uznání, přestože řada z nich už nejsou funkční, jako ten v opatrování kralupské rodiny Vaňkovi.
Jiří Herain
