OKÉNKO STAROSTY: ČSSD zažívá krizi své značky, stojí nad propastí

Sociální demokracie se čtyři měsíce před volbami pokusila o zoufalý krok, který má zvrátit propad svých preferencí. Dosavadní předseda ČSSD se stáhne do pozadí, soustředí se na dokončení mandátu premiéra a povede jihomoravskou kandidátku strany. Volebním lídrem a uchazečem o post příštího eventuálního předsedy vlády je ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, předsedou ČSSD se pak formálně stává první místopředseda a ministr vnitra Milan Chovanec. Co zastával Bohuslav Sobotka doposud sám, bude se v příštích měsících dělit mezi tři lídry. Prim ovšem bude hrát duo Zaorálek – Chovanec a mezi nimi se s největší pravděpodobností odehraje i souboj o to, do kterých rukou se po volbách opět zkoncentruje moc nad stranou, jež v příštím roce oslaví 140 let svého vzniku.

Problémem celé této riskantní operace je však skutečnost, že se nejedná o osobní selhání lídrů, jako tomu bylo u Zemana či Grosse, kdy se pod novým vedením výrazně zvedly preference, ale jde poprvé o krizi značky. Tedy o krizi sociální demokracie jako nositele tradic, na nichž strana stála po celou dobu své existence. Nyní proto nestačí vyměnit předsedu strany, ČSSD musí projít hlubší změnou, včetně způsobu komunikace.

Sociální demokracie se dostala do situace, kdy musela udělat nějaký krok, protože propad jejich preferencí je dlouhodobý. Zároveň však hrozí riziko, že pro voliče může být hodně matoucí, kdo je vlastně hlavní tváří strany.

Před sociálními demokraty stojí zásadní otázka. Jakou politiku chtějí vlastně dělat?

Sobotka se několikrát neúspěšně pokusil nastolit modernější, otevřenější směr, naposledy po prohraných krajských volbách, kdy hovořil o důrazu na mladé voliče.

Po tlaku Chovance a spol. však velmi rychle otočil a od té doby ČSSD zdůrazňuje lidová témata, jako je zvýšení platů, ochrana před terorismem a kritika přijímání migrantů, kteří tu ani ve skutečnosti nejsou.

ČSSD chybí chytlavý, srozumitelný program. Shrnu v kostce, co ČSSD voličům předkládá: „Trváme na levicovém programu, hlásíme se k EU a NATO, bráníme demokracii proti oligarchizaci.“ Nic z toho, jak je patrné, voliče za srdce nevzalo.

Když ČSSD přišla s daňovou progresí, řekl Andrej Babiš jednoduše – snížíme daně úplně všem, a ČSSD měla po tématu.

Pokud jde o prozápadní orientaci, tak s ní ČSSD díru do světa také neudělá. Myšlenka eurointegrace je v dnešním Česku spíše trpěna, než by budila nadšení. Boj proti oligokracii sociálnědemokratičtí voliči vlastně vůbec nechápou. Ukázalo se to naplno v průběhu vládní krize, kdy Sobotkův odpor proti Babišovi oceňovali především ti, kdo ČSSD nikdy nevolili a volit nebudou, zatím co řada dosavadních voličů ČSSD naopak pravděpodobně přešla k hnutí ANO. Vypadá to, že sociálním demokratům nefunguje nic a bohužel se nezdá, že by byli schopni do voleb něco kloudného vymyslet.

Zde je však třeba i říci, že ve stávající Evropě to socialistické strany nemají vůbec jednoduché. Stále sociálnější stát se bere jako samozřejmost, takže když levicová strana přijde se zvýšením důchodů či minimální mzdy, volič zpravidla zareaguje jako rozmazlené děcko a říká ano, skvěle, ale co tam máte dál? Dosavadní levicoví voliči již nepoptávají rozdávače peněz, ale spíše někoho, kdo jim dokáže nabídnout jistotu v rychle měnícím se světě. V různých zemích má podle místních politických tradic různé podoby, u nás jí ale nejlépe reprezentuje Andrej Babiš se svým firemním řízením státu. To si volič ze své zkušenosti umí představit. Babiš vypadá dostatečně nově, netradičně a energeticky, takže slíbí cokoli a lidé mu to věří, jednoduše proto, že na rozdíl od jiných ještě nestihl ukázat, že to nedokáže. Těžko mu nyní, zejména ze strany levice lez úspěšně konkurovat.

Celkově proti ČSSD vane duch doby a ona mu sama nedokáže čelit, protože neví, čí vlastně je. Ač levicovost je tradičně asociovaná energií a progresivitou, ze současné ČSSD je cítit zatuchlost a rozklad. Stranu samozřejmě není možné odepisovat, může se nakonec zvednout.

Ale výměna lídra k tomu určitě nestačí. Cesty ke vzkříšení jsou v zásadě dvě: buď se naplno přihlásí k moderní západoevropské levici, což je cesta komplikovanější a mnohem delší a do voleb se to nestihne, nebo se přiklonit k národoveckému obranářskému typu, jež zosobňuje Robert Fico, což by mohlo mít rychlý efekt a jistě by se to líbilo například Milanu Chovancovi, leč je to cesta s faustovskými parametry. A pro pořádek – ještě je možné nedělat nic. ČSSD nyní nezbývá nic jiného než dokulhat k volební porážce a doufat, že dopadnou alespoň tak, jako francouzští socialisté, tedy jednociferný výsledek, a volby nebudou koncem strany, bez níž by byl český politický život zase o něco chudší.