KDYŽ SE MALÍŘ ZAMILUJE A MÁ OČI JENOM PRO PAMÁTKY aneb POKRAČOVÁNÍ PO LETECH

Petr Pěnkava je doslova mužem noha tváří. V roce 1968 odešel do švýcarského exilu, kde se zprvu živil jako malíř pokojů, umývač aut, kulisák, dekoratér i jako designér hodinek. Přitom všem se věnoval surrealismu a jeho obrazy se představily kulturní veřejnosti v Lausanné a ve francouzském Mulhause. Po návratu do tehdejšího Československa se výtvarné práci nějaký čas nevěnoval. Pracoval zde opět jako malíř pokojů, závozník anebo řidič. Po dokončení studia na stavební průmyslovce dělal stavebního mistra, traťmistra a technika památkové péče. Zároveň obnovoval svou zemědělskou usedlost nedaleko Kralup nad Vltavou a pozvolna se vracel ke své malířské tvorbě. Jeho obrázky si rychle nacházely cestu k lidem a stále častěji je bylo vidět v našich výstavních síních. Zájem o ně projevili i galeristé v Austrálii a Kanadě. Osobnost Petra Pěnkavy je spojována i s proslulou Nostalgickou myší v Šemánovicích, kterou zde vybudoval z bývalého vepřína a o jejíž věhlas se poté a zasloužil především Ondřej Suchý a jeho Nostalgické muzeum zábavy. Právě v ní v roce 2000 poprvé představil svých deset nových obrazů: „Je mi líto, že poté, co jsem Myš prodal, se v ní mnohé změnilo a z vyhledávaného kulturního stánku, do něhož se za programem sjíždělo obecenstvo z celé republiky, se stala celkem běžná restaurace,“ s viditelným zklamáním přiznává její zakladatel, s nímž jsem si zcela nedávno povídal (září, 2010) nejenom o malování. Tolik z nedávné historie. Od tohoto rozhovoru uplynulo již devět let.

Jak to bylo dál?

.Pokusím se rozhovor z roku 2010 doplnit až k dnešnímu datu.

Z restaurace se na mnoho let stal opuštěný a pomalu zapomenutý objekt. Veškerá sláva ta tam, až koncem minulého roku svitla naděje. Zčistajasna se objevil nový provozovatel. Mladí manželé Bendovi ještě plní energie a elánu. Když jsem je seznámil s historií a původním posláním Nostalgie, zaujalo je to. Prý se vydají stejným směrem. To znamená, ne hlučná zábava rozjívené mládeže, ale klídek, pohoda a pokud možno i nějaký ten kulturní zážitek. Skutečně, ve spolupráci s šemánovickou kulturní referentkou, a neúnavnou organizátorkou paní Bozděchovou se do toho dali. Několik akcí zdárně proběhlo a jede se dál. Já byl požádán, zda bych k dílu svou výstavou nepřispěl. Přesto že stále platí, jak již jsem v tisku avizoval, nějaký čas nevystavovat, nešlo říct ne. Už pro tu vidinu znova probuzené oázy pro pocestné v Šemánovicích. Držím palce.

Tato neplánovaná výstava se bude konat od od 3.8 do 7.9.2019.

Jak jste se k malování vlastně dostal?

Podobně jako většina lidí, ve škole jako malý kluk. Při jednom ze školních srazů po mnoha letech mi tuto dobu připomněli mí spolužáci. Moje komiksy tenkrát s úspěchem kolovaly při vyučování po všech lavicích. Výtvarnictví jsem se potom hlavně věnoval během svého pětiletého pobytu ve Švýcarsku. Po návratu do Čech jsem si koupil totálně zdevastovaný stateček, soustředil se na jeho obnovu a na štětec jsem víc jak dvacet let nesáhl. (Smích)

*

Dnes, po delším čase, si uvědomuji, že to malování je přirozenou součástí určitého stylu žití. Když si zvolíte odloučenost od běžného mumraje, volíte aktivity, u kterých není třeba

součinnosti lidí, relaxujete v přírodě a ne ve městech, tak logicky do malování k tomu pasuje tak dobře, jako hořčice ke špekáčku.

Prozradíte proč?

Ne že bych na malování zanevřel, ale mým obrovským koníčkem se staly památky. Dokončil jsem průmyslovku, udělal si k tomu nějaké ty postgraduály a začal pracovat pro památkovou péči. Jezdil jsem po historických objektech a osm let dozoroval na zámcích a hradech. To mě nesmírně bavilo. Když jsem naopak viděl chátrat některé nádherné stavby, štvalo mě to… Jeden takový statek jsem objevil v Šemánovicích. Hrůza – propadlé stropy, rozpadající se stěny. Hlavní budova spadla. Zůstaly stát jen zbytky dvou špejcharů a stodola … Jezdil jsem tehdy kolem a pokaždé jsem si říkal, to je škody. Jeho zpustlost vynikala i díky ostatním zrekonstruovaným chalupám v okolí. Zůstal tam stát bez povšimnutí zřejmě i proto, že se nacházel v blízkosti prasečáku a nikdo ho nechtěl. Když to tady ruplo, založil jsem si malou firmičku na opravu památek. Krátce nato vyhledal majitele této usedlosti a domluvil se s ním na koupi a stal se vlastníkem krásné ruiny. Nakonec jsem se zadlužil a koupil i ten prasečák, v němž se stejně už dávno nic nechovalo. Chápete, že všechno ostatní šlo stranou. I to malování.

*

Snad bych pouze dodal. Úvěr je zaplacen, firma v útlumu a je to velká úleva, hledět už jen s povzdáli na korupční prostředí, klientelizmus, podvádění, dohadování a mnoho dalších starostí a zlobení. Stále zde čestní a nechamtiví podnikatelé mají pramálo šancí.

K vísce Šemánovíce s odstupem času který zde trvale žiji a obec vnímám čím dál tím více, bych dodal. Díky své odlehlosti, má své starodávné kouzlo, které není samozřejmostí. Zvláště historická část s malou návsí, ještě převážně s původní a zachovalou zástavbou, kterou kazí pouze dvě nevhodně provedené rekonstrukce dříve pěkných a hodnotných roubených staveb.

Proboha, k čemu jste kupoval prasečák?

Zaprvé jsem měl trochu obavy z toho, že by se tam třeba někdy výroba mohla vrátit a kdo by chtěl bydlet vedle zápachu a spousty much?! Po jeho získání jsem se procházel uvnitř dlouhé stavby a přemýšlel co s ním. Po jedné debatě s Ondřejem Suchým jsem navrhl, že bych z prasečáku udělal kulturní centrum, kam by Ondra mohl zvát známé umělce. Slovo dalo slovo a začalo se s realizací této myšlenky. Nebylo to hned a budovalo se podle financí. V Šemánovicích jsem byl stále častěji a po dokončení rekonstrukce se tam natrvalo přestěhoval. Do Kralup si už jezdím jen pro poštu.“

*

Myslím, že jsem osud „prasečáku“ již několikrát vysvětlil a doplnil. K tomu závěru otázky mohu dodat. Když byla oprava usedlosti v Kralupech před dokončením, zjistil jsem, že rozrůstající město pohltilo i se svými nešvary můj klidný domov a okolí. Tak jsem prchal se svým psem znova a dál. Novým domovem se stala malá víska v lesích a skalách u Kokořína, Šemánovice, o kterých se zmiňuji výše.

Předpokládám, že nezůstalo jen u této rekonstrukce?

Vidím, že jste mne dobře otypoval. (Smích) Nezůstalo! Postupně k nim přibyl půvabný roubený dům (hodnotná kulturní památka) nedaleko Mladé Boleslavi, jehož majitel usiloval kvůli jeho dezolátnímu stavu o odstranění. I přes protesty památkářů by k tomu s největší pravděpodobností došlo. Roubenku jsem koupil za cenu palivového dříví za pět tisíc a po dlouhém jednání s úřady získal povolení k jejímu rozebrání a převezení do Šemánovic. Jak jsem říkal, obytná část statku spadla, a tak jsem si usmyslel, že na jejím místě znovu postavím právě tuto roubenku. Tak se také stalo a já v ní teď i bydlím. Vedle nich jsem postupně získal i ruiny mlýna, bývalé hospody a jednoho statku, po kterých by se jinak už dávno zavřela voda. Vzhledem k finanční náročnosti na jejich rekonstrukci jsem alespoň nechal zabezpečit jejich statiku, opravit krovy, udělal nové střechy a zakonzervoval je. Jednu rozebranou dvě stě let starou roubenku z Vysoké mám ještě složenou v Sedlci.

*

Zmíněný statek a prasečák ve finále měly být součástí malého skanzenu s muzeem řemesel. Byl by vyřešen můj záměr zbudování takového „útulku“ pro opuštěné a přitom hodnotné stavby. Díky již otevřené restauraci (Nostalgie) jsem zjistil, že je zde něco s čím jsem nepočítal. Byl důrazně poučen, že pokud cokoliv buduji pro veřejnost (tu která je sympatická a je vítaná), tak dle zákona musím vítat a dokonce i obsloužit také tu veřejnost, kterou rozhodně vítat nechci a stalo se. Nevítaní začali chodit. Domníval jsem se, že snad stačit těmto hostům naznačit, že zde není místo pro ně, ale mýlil jsem se. Tento druh homo sapiens to nechápe. Uvědomil jsem si, že jsou složitější věci než stěhovat chalupy. To je lidská blbost a na tu jsem krátký. Také jsem pochopil, že budižničemové mají práva a tvůrci hodnot mají povinnosti. Na konci díla by nebyl pocit dobře vykonaného díla, ale jen hořké zkušenosti a spousta starostí. S tím jsem se nedokázal smířit, ani s tím, že se po mém dvoře budou promenádovat lidé, ke kterým mám velice negativní vztah.

Přesto, že budování skanzenu bylo z části hotové a hojně zmiňováno ve sdělovacích prostředcích, tak skanzen není a nebude. Díkybohu ty zachráněné stavby, až na jednu dopadly dobře. Největší radost mám ze záchrany Homutova statku v Sedlci. Ten je dnes naprosto dokonale, vzorně a citlivě opravený, je v něm příjemný penzion s restaurací. Další nashromážděné movité exponáty jsem rozdal. Některé skončily až na Moravě. Škoda. Šemánovice díky pár jedincům a zákonům, přišly o příjemnou a zajímavou kulturní hudnotu.

A jak to vypadá s vaším malováním nyní?

Po revoluci jsem se mohl po mnoha letech opět podívat do Švýcarska a navštívit Lausanné, kde jsem žil. Pochopitelně, že jsem se tam setkal s pár svými kamarády včetně jednoho architekta a dnes velmi slavného švýcarského malíře, který měl doma jeden můj obraz, jež jsem už po těch letech sám nepoznal. Druhý svůj surrealistický obraz jsem objevil u dalšího kamaráda. Ten mi říká, proč nemaluješ. Není to škoda? Hučel do mě tak dlouho, až jsem mu slíbil, že mu do Velikonoc jeden namaluju. Odjel jsem domů a čas plynul. Velikonoce se kvapem blížily a já se stále neměl k tomu si sednout k plátnu. Konečně jsem zašel nakoupit všechno potřebné a přemýšlel o námětu obrazu. Aby to nebyla nuda, aby to mělo vtip, aby to bylo veselé… No zkrátka a dobře, namaloval jsem pro něj velkou louku se spoustou ovcí pod malou siluetou Bezdězu, jemuž vévodí sloup s vysokým napětím. Každý se přitom koukal na ty spousty ovcí. Obraz jsem přesto nazval Bezděz. Mám rád, když se v každém mém obrazu najde nějaký ten humor a nadsázka.

*

Obraz jsem sice namaloval a příteli malíři daroval pouze virtuálně. Nebylo kam. Změnil trvalé bydliště tak daleko, že ani hvězdáři tam nedohlédnou. Tak teď to veselejší povídání. Konečně mám vytoužené období, v kterém telefon zazvoní sporadicky. Pošťák kolem jen projede a já ani nevím, kde mám budík. Už druhý rok mohu věnovat převážnou část svého času malování a věcem s nádechem atmosféry z Babičky od Boženy Němcové. Založil jsem malý sad, pěstuji víno, bylinky, mám starost o ptactvo, hmyz a vůbec vše živé mimo to, co má občanku. Když se zešeří, čtu. Často, když sedím v příjemném interiéru chalupy u plátna v parnech nebo v mrazech a v rozhlase slyším, jak lidé stojí zavřeni v plechových krabicích na dálnici a ne zadarmo čekají, a čekají. Potom pospíchají a pospíchají. To jsou chvíle, kdy si uvědomuji, že se nemám špatně. Ne, že mně jich není líto, ale mnohem víc lituji ta usmrcená zvířata těmi jejich auty.

A tento obraz se stal ve vaší tvorbě novým mezníkem?

Díky tomu, jsem si uvědomil, že malování je krásný únik od starostí a každodenní práce okolo firmy a všech těch staveb. S vervou jsem se pustil do malování a vytvořil deset obrazů, které jsem potom vystavil i v Nostalgické myši, v Regionálním muzeu v Mělníku, v divadle Bolka Polívky, Třebíči, Litvínově, Českých Budějovicích, Karlových Varech a jiných městech. Přesto, že jsem se před časem rozhodl k ukončení svého podnikání, dodnes se táhne administrativa okolo skončení živnosti.

*

Dnes konečně maluji naplno a mohu potvrdit to, co jsem říkal i před čtyřiceti lety. Aby to mé malování k něčemu bylo a mohlo mít nějakou hodnotu, je třeba prožít pokud možno kus pestrého života, jinak na to plátno nic moudrého nedostanete. To co dnes maluji, alespoň to tvrdí pozorní kritici a já souhlasím, je mimo ten nezbytný humor, pestřejší o děj, sociální podtext, chování lidstva, utrpení přírody, nostalgii časů minulých. Stále je co objevovat a vylepšovat, je to nekonečno. K tomu se objevují věci nečekané, úzce spojené s malováním. Například jsem dostal nabídku, být spoluautorem knihy, už je před dokončením.

O vás se ale proslýchá, že nerad svoje obrazy prodáváte…

Jestli se už konečně budu věnovat výhradně malování, situace se určitě změní. Předpokládám, že bych během roku stačil namalovat tak dvanáct obrazů. Když jsem vystavoval v Litvínově, přijel se podívat pán v drahém autě. Přišel za mnou a odvedl mě k obrazu, který chtěl koupit. Nabídl mi za něj slušnou sumu. Přesto, že dobře věděl, že není na prodej, smlouval. Odjel s nepořízenou a poté mi ještě dvakrát kontaktoval a přihazoval peníze. V poslední fázi za něj byl ochoten zaplatit sto tisíc.

*

Stále obrazy neprodávám a mám dokonce zkušenost, která potvrzuje mé rozhodnutí. Před časem mne několikrát kontaktovala jedna dáma a moc stála o jeden obraz. Měl to být dar ke kulatým narozeninám, o který movitý oslavenec moc stál. Podlehl jsem. Za nějaký čas jsem málem musel svědčit u rozvodového soudu, komu obraz patří.

Jak to dopadlo?

Ten obraz z výstavy v Litvínově? Tím to skončilo. Obraz opravdu nebyl na prodej. Neprodal jsem jej. Nakonec, po několika letech, jsem jej zabalil do papíru a daroval do Švýcarska.

Sám se počítáte mezi naivní malíře. Čím si vysvětlujete takový zájem veřejnosti o vaše dílo?

Svými obrazy se snažím provokovat proti současné tvorbě některých malířů. Tvrdím, že v takovém abstraktním projevu vidím podvod. Žena Ondřeje Suchého Johana o mých obrazech říká „… ono je to tak pěkné proto, že nejsi ovlivněn žádnou výtvarnou školou…“ Ano, dělám si to po svém a to se asi lidem líbí. Utvrzují mě v tom i nadšené recenze v návštěvních knihách z mých výstav. Jen mi všichni nadávají, že málo maluju. (Smích)

*

Už se mezi naivní malíře neřadím. Dnes si myslím, že to co maluji, není naivní, ale přirozená tvorba. Nenechávám se ovlivnit, žádné směry nesleduji, žádnou zvláštní techniku nevymýšlím, na to kladu důraz. Používám techniku oleje, která je prověřená nejméně 500 let, to je záruka technické kvality do budoucna a ne to dnešní nezodpovědné plácání různých hmot do sebe bez jasné záruky dlouhodobé životnosti. To je pohrdání uměním a také případným dalším majitelem díla. Snažím se malovat tak, abych svým způsobem, co nejlépe a v rámci možností vyjádřil to, co chci přes plátno sdělit. Jak jsem se již zmínil, vystavuji méně. Je to časově náročné a zatím jsem si na to nezvykl. Pokud má někdo zájem, alespoň zprostředkovaně, lze mé obrazy vidět na webových stránkách www.penkava.semanovice.cz

Petr Pěnkava

FOTO: Petr Pěnkava

lot a red.

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter