Pocta skvělému divadelníkovi aneb „Potřetí bych zas žít chtěl“

Mšenská Sokolovna bude v sobotu 2. dubnapatřit akci s názvem „Benefice Jirky Fanty – Potřetí bych zas žít chtěl“. A  je věnována Jiřímu Fantovik jeho sedmdesátinám a celémuDivadelnímu sdružení Mšeno, které slaví dvacet let na prknech, který znamenají svět.

Jiří Fanta, dnes naprosto nepostradatelná osobnost souboru s divadlem ještě před lety neměl žádné zkušenosti, i když loutkohercům navrhoval kulisy. Jiří Fanta se do role mšenského ochotníka dostal jakoby náhodou. A teď je za to rád. „Když nám někdy kolem roku 2000 řekl divadelník Vladimír Tadeáš Kraus, jestli bychom s ním nezačali na něčem pracovat, drtivá většina do toho šla s tím, že pro divadlo budeme něco dělat, ne že budeme hrát. A ono to bylo nakonec úplně naopak,“vzpomíná na první chvíle v mšenském divadelním sdružení jeden z jeho matadorů. První hrou bylo „Šest žen Jindřicha VIII.“. Začátky na prknech, která znamenají svět, byly prý poměrně krušné. Téměř nikdo z členů sdružení neměl s divadlem zkušenosti, tedy až na Václava Nováka a Tadeáše Krause. „Všichni muži hráli Jindřicha v jeho životních etapách a ženy zase jeho manželky. Bylo pro mě důležité poznání, že jsem schopný něco hrát. Byl to pěkný pocit, když lidé reagovali a smáli se. Jednou z nejtěžších věcí, kterou jsem se nejen já v Jindřichovi naučil, bylo vstát, chodit a přitom říkat text. Přes půl roku jsme totiž dělali zkoušky jen vsedě,“pokračuje Jirka Fanta, který si v další hře zahrál lumka a štamgasta. To už byl režisérem Jaroslav Vízner, který upravil dílo bratří Čapků „Ze života hmyzu“. S mšenskými divadelníky začal pracovat díky tomu, že ho s manželkou Catherine pozvali na pořad navazující právě na krátkou hru o anglickém králi. „Hmyz byl velice důležitý. Jaroslav Vízner neuznává amatérský přístup k divadlu. Říká, že když se divadlo hraje, musí to být na úrovni profesionálů. Hodně těžce jsme tento přístup snášeli, ale na druhou stranu nás Jaroslav opravdu naučil hrát. Navíc se mi líbilo, jak vtipně dokázal upravit tu hru, která nakonec vyzněla jako komedie, ale s takovým tím mrazením v zádech,“ líčí ochotník, který ve Mšeně žije už bezmála čtyřicet let. Asi nejvíc si Jiří Fanta zahrál v „Posteli plné cizinců“, která se dočkala mnoha desítek repríz. Jako majordomus Karak, který je inventářem hotelu, diváky v podstatě provází celou hrou. „V téhle hře se nás hodně vystřídalo, takže se člověk obohacoval o přístup dalších herců. Mám s ní svázané také vzpomínky na Hanku Hrubou, které jsou hodně citlivé. Moc dobře se mi s ní hrálo,“ vypráví herec, který se aktuálně sžívá s postavou spisovatele detektivek.

V roce 2017 totiž začali členové souboru připravovat novou divadelní hru, kterou pro ně autorsky upravil herec Petr Lněnička. Jedná se o detektivní komedii z dob americké prohibice, která je volně inspirována povídkou C.B.Gilforda s původním názvem „Nebe může počkat“a jenž soubor nastudoval pod titulem „Potřetí bych umřít nechtěl“. V doplněném souboru se setkáme, vedle osvědčených herců, i s řadou nových, sympatických tváří. Režie hry se tentokrát ujal Václav Novák, s režijní asistencí Petra Lněničky. „Nová hra se mi také začíná líbit. Nacházíme tam vtipná místa, která by u diváků mohla zabrat,“doplňuje Jiří Fanta, který vedle divadla působí i ve smíšeném pěveckém sboru Intermezzo a ve skupině Torzo, která při sboru fungu.

(zdroj: Divadelní sdružení Mšeno)

mar

 

 

 

 

V roce 2017 začali členové souboru připravovat novou divadelní hru, kterou pro ně autorsky upravil herec Petr Lněnička. Jedná se o detektivní komedii z dob americké prohibice, která je volně inspirována povídkou C.B.Gilforda a která nese název “Potřetí bych umřít nechtěl”.
V doplněném souboru se v novém titulu setkáme, vedle osvědčených herců, i s řadou nových, sympatických tváří. Režie hry se tentokrát ujal Václav Novák, s režijní asistencí P. Lněničky.

S

 

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter