Byli jste někdy na skautské výpravě?

Někde daleko od domova v přírodě? Na zádech jen batoh s potřebným vybavením, jídlem, stanem a bez elektroniky? S úžasnými a zábavnými lidmi? Jestli ne, tak my, jako oddíl stopařů z kralupského střediska Střelka, jo.

Byla to naše poslední výprava tento rok, s účastí 18 vlčat ( 6 – 10 let), 8 skauty ( 11 – 15 let) a s 8 vedoucími, jsme byli na Klokočských skalách. Tam jsme se utábořili v pátek 1. června vedle penzionu u Mirové pod Kozákovem.

Z kralupského nádraží, vlčata a jejich vedoucí vyjeli v pátek 15:32 hodin a přes Neratovice se dostali do Turnova. Z Turnova putovali cca 6 kilometrů do cíle, kterým byl Penzion Na Klokočských skalách. Po příchodu k penzionu se moje vedoucí ohlásila u majitele penzionu, se kterým jsme měli domluvené tábořiště na loučce u lesa vedle jeho penzionu. Tak vedoucí a pár starších vlčat začali stavět stany, hamaky, a rozvěšovat nad ně plachty proti dešti…. po zajištění tábořiště se pár vedoucích a vlčat odebrali na sbírání třešní. Tam potkali příchozí skauty a mě, protože jsme jeli o dvě hodiny později z Kralup. Po třešních si i skauti vytvořili vlastní obydli a po večerní hygieně, večeři a pěti ukolébavkách, jinak to nejde, se šlo spát.

Ale pár “vyvolených” spát nešlo. Šest vedoucích a jeden skautský rádce zůstali vzhůru. Čekal nás skautský slib. José, který patří mezi vedoucí oddílu, ale je ve skautu teprve druhým rokem měl slibovat. Slib je pro každého skauta jakýsi práh, přes který vchází do velké skautské rodiny, stává se opravdu plnoprávným členem. Zavazuje se ke všem morálním hodnotám, který skauting ctí pro celý svůj další život. Je to důležitý krok. V největší jeskyni v okolí jsme zapálili svíčku, její světlo krásně ozářilo vnitřek jeskyně. Rozprostřeli jsme státní vlajku, otevřeli Základy Junáctví od A.B.Svojsíka na stránce se skautskými zákony a rozestoupili se do půlkruhu se svíčkou uprostřed. Vedoucí vlčat Doubravka přivedla Josého před Nika, kterému José sliboval. Nový skaut “nováček” vždy slibuje některému ze skautských vedoucích. Bylo ticho, jen Josého vážný hlas zněl jeskyní. Když doznělo poslední Josého slovo, tak mu Nik dal skautský slibový odznak. Pogratulovali jsme mu k jeho započaté cestě skautingem, překročení pomyslného “prahu”. Skautem jednou skautem navždy. Zazpívali jsme si písničku “Lilie skautská” od Taxmenů. Nik hrál na kytaru. A mohli jsme jít zpět do tábora na kutě.

Další den, po ranním budíčku, rozcvičce, hygieně a snídani, jsme uklidili v táboře. Zajistili jsme stany proti dešti a šli na výlet do Klokočských jeskyň. Prolezli snad každou dostupnou jeskyni a když nebylo co prozkoumávat za jeskyně, tak jsme jen šli jen tak nádherným smrkovým lesem. Po tomto delším průzkumu jsme se vrátili do tábora na oběd. O poledním klidu se hrálo na kytaru a na ukulele a zpívalo. Další naše průzkumná cesta vedla k zřícenině skalního hradu Rotštejn. Tady vlčata se skautama vařili bramboračku na ohni. Několik vedoucích pomáhalo nosit trámy dřeva na nové schodiště pro hrad, které jsme nestavěli, jen jsme trámky schovali do skladu pod hradem. Po večeři se u ohně hrálo na kytaru a ukulele. Pak už byl čas vrátit se do tábora k penzionu, bylo dost pozdě. V táboře se provedlo večerní čištění zubů, zpívání ukolébavek a šlo se spát. Pár vedoucích, mezi kterýma jsem byl i já, šlo připravovat noční hru do lesa pro skauty, která se nám protáhla až do půlnoci.

V neděli, v den odjezdu, se balilo a uklízelo tábořiště. Čekala nás cesta k řece Jizeře a odtud po nákup do Turnova. Šlo se po skupinách, s jedním vedoucím. Úkol zněl jasně “Nakup jídlo na oběd!”. Když se nákupčící k řece vrátili, obědvalo se, odpočívalo a nakonec za dozoru

vedoucích, čachtalo v řece. Což byla obrovská zábava. Od řeky se nám nechtělo, ale už byl čas k odchodu na vlak. Ten jel před pátou odpolední do Neratovic a dále do Kralup. Po vydařené výpravě jsme se všichni rozloučili podáním levé ruky a rozešli se do svých domovů. Za mě tato výprava byla skvělá. Moc děkuji všem kdo se na její organizaci jakkoliv podíleli a také velký dík dvoum rodičům vlčat, kteří s námi absolvovali celou akci.

Ondřej Hardt