ROZHOVOR: Atmosféru kolébky jazzu a bluesu zažijeme i v Mělníku
Pianista a bluesový zpěvák Tomáš Homuta je skutečně již známý všem, kteří navštěvuji kulturně společenské akce v Mělníku z něhož rovněž pochází. Už od svých patnácti let hrál v baru Díra na piáno pravidelně každou neděli po dobu šesti let. Bývá stálým hostem ve zdejším klubu Stará Mydlárna, kde vystupuje pod svým jménem Tomáš Homuta – Piano Blues Night buď sám, nebo k sobě přibírá zajímavé a skvělé hosty.
Či z letních hudebních setkání Blues před Dírou v podloubí na náměstí Míru. Avšak Tomáš vystupuje již mnoho let na pražské bluesové scéně, kde měl možnost setkat se s vynikajícími muzikanty. Z nichž možno jmenovat Rene Trossmana, Justina Lavashe či dalšího mělnickým posluchačům známého Marcela Flemra se kterým doprovázeli na mezinárodním bluesovém festivalu Blues Alive syny Muddyho Waterse Big Billa a Muda Morganfielda. Byl členem kapely The Cell se kterými předskakoval kapelám jako jsou např.: ZZ Top, John Myall, Shemekia Copeland,..
Na jaře loňského roku však jeho hudební kroky zamířily až za moře, do Spojených států. Zde po celé tři měsíce úspěšně působil například v neworleánském klubu ve státě Lousiana „BB King’s Blues Club New Orleans“ a dalších místech tohoto města na veletoku Mississippi. I zde se setkal s vynikajícími muzikanty, kteří jistě rozšířili jeho již bohaté hudební obzory. Z tohoto důvodu, ale i proto, že v nejbližší době hodlá přenést trochu té atmosféry New Orleansu i do Mělníka jsme mu položili několik otázek.
Řadu let hraješ ve známých pražských klubech. Co tě vedlo k tomu vyrazit do USA a proč zrovna do New Orleansu?
No vedlo mě k tomu právě to, že hraju už řadu let hlavně jenom po pražských klubech.. (smích)
Chtěl jsem načerpat nové zkušenosti a něčemu novému se naučit. Miluju neworleanský rytmus, který se odráží v bluesové tvorbě po celém světě a rozhodně je mnoho dalších míst, kde je možné načerpat inspiraci. Ale v New Orleans to začalo a je to prostě kolébku jazzu a blues. Když se mě někdo zeptá, jakou hudbu hraji, tak s úsměvem odpovídám že hraji stylem „vrtěti zadkem i když sedíš na židli“. Což je právě podobné neworleanskému stylu, ale dodávám, že New Orleans ze židle zaručeně zvedá.
Jaké byly tvé začátky v tomto městě? A jak to tam vůbec funguje?
No, nebylo to zrovna úplně jednoduché. Hned po příletu jsem vyrazil na nákupy, abych se zásobil jídlem na měsíc dopředu. Všechno je tam dost daleko a ztrácet čas chozením do krámu se mi nechtělo. Také jsem nutně potřeboval sehnat deštník (hned první noc přišla totiž bouřka silnějšího ražení a jelikož jsem bydlel v přízemí a nebyl dobře udělaný odtok vody, tak skrz podlahu jsem měl vyplavenou půlku pokoje. Déšť tam byl dost často – voda v pokoji už naštěstí ne). (smích) Do víru města jsem vyrazil další den. Musím říci, že jsem tam přijel hledat příležitosti ke hraní, ale tenhle první den v centru jsem se jen procházel, nakouknul občas do nějakého podniku, kde zrovna hrála kapela, nebo mě kroky zavedly na břeh Mississippi a nadšeně jsem nasával atmosféru toho města New Orleans. Byl jsem tam a byl jsem zkrátka zatraceně šťastnej.
Bydlel jsem přibližně 10 km od centra a tak jsem využíval autobusy. Chvíli jsem tam bojoval s tím, jak pochopit jejich jízdní řády, ale raději jsem to vzdal. Díky bohu za speciální mobilní aplikaci jízdních řádů – ta fungovala bezvadně. Autobusy jezdily poměrně často a byly i noční linky. Za 3 dolary na celý den, super.
Nicméně jsem se začal rozkoukávat, jak to tam chodí a tak jsem každý den vstával v osm ráno, abych se dostal do centra dění kolem deváté hodiny. Ono to tam všechno začíná už od desáté-jedenácté dopoledne a končí kolem třetí ráno. A tak to jde každý den. Oni tam mají pořád sobotu. (smích) Jezdil jsem tam takhle brzy proto, abych zjistil, kde jsou kluby, které mají piáno a ještě před příchodem kapely si tam zkusil na to piáno zahrát, případně domluvit nějaké to hraní. Nemohl jsem si sebou vzít do letadla piáno a tak mi nic jiného nezbylo. A zde se to všechno moje nadšení ztratilo. Našel jsem jen pár podniků a klubů, které to piáno měly. A buď to piáno sloužilo jen jako dekorace, protože bylo rozbité a nebo mě na něj nenechali zahrát a dávali mi kontakty na jejich manažera. Dalším zklamáním pro mě byla nejslavnější ulice Bourbon Street. Přibližně před osmi lety jsme byli s kapelou The Cell v Lafayette, což je rodiště bývalého zpěváka kapely a nebylo to tak daleko od New Orleans a tak jsme se tam na pár hodin jeli podívat. Byly to jedny z nejkrásnějších okamžiků v mém hudebním životě a slíbil jsem si, že se tam musím vrátit. Byly tam kapely co hrály klasické blues, moderní blues, funk, groove, blues rock i soul. Hráli v malých uskupeních jako duo-trio až po formace s dechovými nástroji. Hudební bary a kluby byly nalevo i napravo, všude byl naprosto skvělý zvuk a to vše se táhlo přes půl Bourbon Street. Prostě nádhera.
Jenže bohužel teď je všechno jinak a já marně hledal podniky, kde se hraje tenhle druh hudby. Našel jsem asi tři-čtyři místa na Bourbon St. kde to pořád bylo. Ostatní místa už jela spíš tu komerčnější vlnu pop-soul a funk. Muzikanti samozřejmě excelentní, jen ta celá duše se z toho vytratila a stala se z toho ryze komerční zábava. Jak mi bylo poté řečeno, tak Bourbon St. ovládli manažeři, kteří hudebníkům nakazují, co mají hrát a co ne. Spoustu hudebních podniků s živou hudbou zmizelo a nahradili je diskotéky nebo nevěstince. Dokonce během mého pobytu zrušili jeden podnik, kde se stále držela ta bluesová tradice a nahradili ho diskotékou.
Nicméně New Orleans má pořád naději, protože má ještě jednu takovou ulici, která se jmenuje Frenchmen Street a jak místní lidé říkají „Tam je ta pravá muzika“. Když se v New Orleans kohokoli zeptáte kam za muzikou, tak vás všichni nasměrují právě tam.
Hlavně tam jsem vždycky chodil a snažil se najít nějakou tu příležitost pro hraní. Další hudební kluby byly samozřejmě rozmístěné po celém French Quarteru, který má na délku cca 2km a tak jsem každý celý den prochodil tam a zpátky a prostě hledal od devíti od rána do půlnoci. Neviděl jsem to pro mě moc nadějně a už jsem začal přemýšlet o odjezdu. Asi po osmnácti dnech už skoro beznaděje se to nakonec zlomilo. Začalo to nenápadně, ale povedlo se.
Kde si tam všude hrál? A jak často?
Na ulici jsem potkal mladýho týpka, co hrál skvěle na kytaru a zpíval a jejikož jsem sebou měl i foukací harmoniku, tak jsme si zajamovali. Dal mi tip, kde je podnik s piánem a že by prý neměl být problém, abych si tam zahrál. Vyrazil jsem tam a konečně jsem našel piáno na které se dalo hrát. Zeptal jsem se majitele a ten mě nechal zahrát. Byla to taková kavárna a majitel byl naprosto senzační. Moc se mu to líbilo a říkal, ať chodím klidně každý den, že mi vždycky uvaří. Což se skvěle hodilo a vařil fakt skvěle. Nakonec jsem se k němu dostal pouze asi třikrát.
V průběhu těch 18 dnů hledání, jsem viděl hrát v podniku jménem Rare Form na Frenchmen St. dva muzikanty na bicí a na kytaru. (Pro nás nezvyklá kombinace, tam naprosto běžné). Kytarista tam měl i klávesy Hammond, které byly skoro stejné, co mám tady doma a tak jsem se jich zeptal, jestli bych si s nimi mohl zahrát. Od té doby jsem s nimi hrál jednou až dvakrát v týdnu. Repertoárově to bylo pro mě něco úplně nového. Hrály se skladby od Iggyho Popa přes Rolling Stones, Beatles až po The Who. Byla to taková směsice punku, rocku a blues. Napsal jsem si akordy na kus papíru a hrál na klávesy i basu. Znělo to jak plnohodnotná kapela a byla to skvělá zábava. Kytarista mě později oslovil, jestli bych s nimi nenatočil desku a tak jsem se dostal i do nahrávacího studia. Všiml jsem si také, že v Rare Form mají v koutě zastrčené piáno a tak jsem se dovolil, jestli ho můžu zkusit. Bohužel bylo z půlky nefunkční, ale majitelka podniku mě slyšela hrát a to piáno nechala pro mě opravit. Za což jsem jí neskutečně vděčný a tak jsem tam začal hrát každý den. V New Orleans se hraje standardně čtyřhodinový program a já hrál přes oběd do čtyř hodin odpoledne, kdy pak přicházela další kapela. (Dvakrát se stalo, že nedorazila druhá a následně ani třetí kapela a tak jsem byl požádán, jestli to za ně nevezmu. Nikdy jsem do té doby dvanáct hodin v kuse nehrál a také nikdy jsem neměl z hraní na piáno puchejře. (smích) Majitelka mi umožnila pronajmout si u ní pokoj v rodinném domě, který pronajímala turistům. A tak jsem měl možnost být přímo v centru.
V průběhu hledání příležitostí ke hraní jsem objevil fantastickou bluesovou kapelu, která se jmenovala po kytaristovi a zpěvákovi Keith Stone Band. Co jsem je slyšel hrát, tak jsem byl naprosto nadšený. To bylo přesně to, co jsem v New Orleans hledal. Hrozně moc jsem si přál s nimi zahrát. I když jsem měl děsnou trému a přišlo mi najednou vlastně hrozně blbý někoho prosit „Prosím dovolte, nemůžu si s vámi zahrát?“, ale překonal jsem to a oslovil je. Ono mi vlastně stejně nic jiného nezbylo, když už jsem tam kvůli tomu přijel a do té „vody“ se hodil sám.
Byli hrozně vstřícní a milí a já si říkal, že je s podivem, že mě rovnou nevyhodili.. (smích)
Keith mi dal na sebe kontakt a já mu ještě v noci psal něco o sobě a poslal mu také nějaké ukázky. Hned psal zpět, že je to skvělý a že spolu musíme něco udělat. (smích) Samozřejmě jsem neměl sebou to piáno a byl to nemalý problém a už jsem přemýšlel, že si ho budu muset koupit. Ale pak mě Keith pozval na vystoupení, které měl v legendárním B.B.Kings Blues Club, kde byly originální varhany Hammond B3 (přirozeně jsem na ně nikdy nehrál a tudíž je neuměl taky ani zapnout..)(smích)
Myslel jsem, že mě nechají si s nimi zahrát dvě-tři skladby a případně se takhle občas sejdeme. Ale Keitovi a ostatním se to moc líbilo a tak mě nechali s nimi hrát rovnou celý jejich čtyřhodinový program. Od té doby jsem tam s nimi hrál dvakrát v týdnu přes dva měsíce až do konce mého pobytu.
Takže jsi se určitě setkal se zajímavými muzikanty. Mohl by jsi o nich něco bližšího říci? Musím říct, že pro mě jako muzikanta je New Orleans opravdovým rájem. Je tam ohromná koncentrace úžasných muzikantů hrajících snad všechny hudební styly. Potkal jsem tam hodně muzikantů a všichni byli naprosto otevření, vstřícní a byla z nich cítit naprostá upřímnost a podpora. Naprosto uchvacující je ovšem rytmická sekce. Bubeníci a basáci, ať hrají jakýkoli styl, tak to je přesně to, co zvedá z té židle. Například, co jsem hrál v Rare Form s tím kytaristou a bubeníkem punk-rock-blues styl, tak po návratu domů mi o měsíc později přišlo video, kde ten bubeník doprovází legendárního neworleanského pianistu Dr. Johna. (smích)
Máš v plánu tam ještě někdy zamířit?
Hrozně moc rád a určitě chci. Navázal jsem tam úžasná přátelství a mám tam teď spoustu kontaktů. Přál bych si to udržet. Teď je tomu rok, co jsem tam odjel a když jsem se po třech měsících vracel tak jsem doufal, že se za rok zase vrátím. To nakonec nevyšlo, protože jsem se pustil do příprav festivalu u nás na Mělníku a zabírá to tolik času, že nebyla zatím šance se tam vrátit.
Jak je patrné, tak jsi tam zažil zajímavou atmosféru a poznal skvělé muzikanty. Proto chystáš přenést „trochu“ toho New Orleansu i k nám. Mohl by jsi nám to nějak stručně přiblížit?
Ono to vlastně začalo docela nevině. Když jsem hrál s Keithem v New Orleans, tak jsem mu říkal, že bych si přál, aby se svou kapelou vystoupil i u nás v Čechách. Začal jsem sbírat informace a zvažovat různé možnosti. Nakonec jsem se rozhodl uspořádat festival na téma New Orleans na mělnickém náměstí Míru, kde se nebude platit vstupné. Festival je pojmenován „Festival Taste Of New Orleans“, kde „Taste of“ znamená chuť/vkus a za tím je určené místo které dává jasné téma festivalu. S Martinem Medkem od Němého Medvěda jsem se domluvil, že tam budou mít stánek a že připraví nějakou tu neworleansko/luisianskou specialitu.
Co se hudby týče, tak nesmí chybět pochodující kapela hrající dixieland, která ve 14 hodin vyrazí od mělnické radnice, přes vyhlídku a zpět na náměstí. Dále vystoupí muzikanti pohybující se na přední české jazz/blues scéně a završí to Keith Stone, kterému jsem postavil kapelu. Na bicí přiletí z Itálie úžasný bubeník Marcello Borsano, na basu bude hrát Milan Schmidt a já na Hammond B3. Vše je o penězích a pro tento ročník se nyní nepodařilo sehnat dostatek finančních prostředků, aby přijela celá kapela z New Orleans.
Rád bych ale velice poděkoval Městu Mělník, hejtmance Středočeského kraje Jaroslavě Pokorné Jermanové a všem partnerům, kteří svou finanční pomocí dali vzniknout tomuto netradičnímu festivalu. Bez jejich pomoci by to nešlo.
Díky za rozhovor a budeme se těšit na New Orleans v Mělníku.
Tomáše Homutu vyzpovídal Bedřich Marjanko
TOMÁŠ HOMUTA
POHLED NA NEW ORLEANS
