OKÉNKO STAROSTY
Andrej Babiš sahá po absolutní moci s přispěním sociální demokracie
Představitelé Hnutí ANO 2011 a ČSSD nešetřili při odchodu ze svých sjezdů úsměvy ani sebevědomím. Při volbě předsedů dostali tolik hlasů, aby mohli tvrdit, že obdrželi silný mandát. Bohuslavu Sobotkovi se podařilo získat do nejužšího vedení jen ty, kteří ho plně podporují. Oba vůdcové největších politických stran věří, že tématem voleb bude souboj mezi nimi. Hlásí to mimo jiné i všechny průzkumy.
Už před sjezdem ČSSD vyrazil Sobotka jako první s myšlenkou, že si dokáže představit vládu se zastoupením komunistů. Myslel, že tím postraší Andreje Babiše. Postrašil voliče, hlavně však ty svoje. Ne každý volič ČSSD chce komunisty ve vládě, a kdo komunisty ve vládě chce, volí přímo je. Jeho nápad odmítli i komunisté, kteří nějakými vládními experimenty nehodlají ohrozit své stabilní politické bydlo. Pak není divu, že téma zrušení usnesení sjezdu ČSSD z dubna 1995 o spolupráci s komunisty nebylo na sjezdu fakticky diskutováno.
Sobotka před sjezdem vyrukoval se silným politickým tématem, a to radikálními levicovými návrhy (bankovní daň a progresivní zdanění). Většina vystoupení na sjezdu v tomto kontextu připomínala sraz proletářů k tématu, jak je těžký život lidí s nízkými příjmy. Zároveň se diskutovalo, jak posunout Sobotkovu padesátitisícovou hranici výš. Proti reformě se vyjádřil Jaromír Tejc, ale i lidé z premiérova tábora, např. plzeňský hejtman Josef Bernard. A sám předseda pod nátlakem připustil, že oněch 50 tisíc byl jen takový výstřel k debatě. Jak prohlásil, může to být 70 nebo 80 tisíc.
Rozmělňování, které otupilo původní razanci návrhu, si vyžádala obava, že od sebe sociální demokraté odeženou liberálně smýšlející příslušníky střední třídy, jejichž část ČSSD vždy podporovala. Pochybuji, že se za těchto okolností podaří naplnit úvahu, ke které se Sobotkovo vedení upíná. Tedy, nejdříve přilákat radikálními levicovými návrhy levicové voliče, které zajímá především, jak naplnit poloprázdnou peněženku, a na úplný závěr kampaně přitáhnout alespoň některé z těch, kteří vidí budoucnost Česka nikoli na Východě, ale na Západě, kterým vadí autokratický Andrej Babiš. Důvodem pochybností je, do jaké míry budou oba motivy kampaně znít voličům důvěryhodně. Za prvé se řada lidí legitimně zeptá, proč sociální demokraté neusilovali o nižší daně pro většinu zaměstnanců v uplynulých čtyřech letech. Obvyklé výmluvy na nutnost koaličního kompromisu nemusí fungovat zejména proto, že ČSSD byla nejsilnější stranou ve vládě, což sama nyní zdůrazňuje. A za druhé: motiv „boje za demokracii“ Andrej Babiš již teď lehce odráží větou „mám demokracii rád, ale ne demokracii, kde vládne klientelismus a korupce“, což funguje jako odkaz na tradované vazby předních sociálních demokratů.
Leckdo si řekne, že oba pilíře kampaně by se ČSSD hájily lépe s úplně novým vedením. Jenže na radikální změnu měla ČSSD čas bezprostředně po prohraných krajských volbách, nyní je již pozdě. A tak oranžová armáda táhne do boje s obrovskou zátěží minulosti. K zátěži, která komplikuje cestu k volebnímu úspěchu ČSSD, je třeba připočíst osobu Miloše Zemana. Na sjezdu bylo zřejmé, že k němu část delegátů vzhlíží, přestože straně konzistentně ubližuje. Jak je možné, že před kongresovým centrem, kde začínal sjezd ČSSD, postávající Jana Volfová členka strany SPO (Strana práv občanů) sebrala během soboty desítky podpisů od delegátů sjezdu ČSSD pod petici za Zemanovu opětovnou kandidaturu, aniž by ČSSD o svém kandidátovi vůbec diskutovala. Je to paradox – Miloš Zeman vynáší do nebe Andreje Babiše, propaguje vlastní stranu SPO, libuje si v antiunijní rétorice, a přesto se těší mezi sociálními demokraty značného respektu a sympatiím. Připadá mi, že Zeman je vůči ČSSD v pozici jakéhosi hromovládného boha, ke kterému jedna část strany fascinovaně vzhlíží, a druhá část ví, že se mu musí občas obětovat, aby příliš neškodil. Ani oběť v podobě stranického referenda, které nemůže skončit jinak než podporou Zemanovy kandidatury, nic nezaručuje. V situaci, kdy bude souběžně probíhat prezidentská kampaň a kampaň před
parlamentními volbami, se může ČSSD od Zemana nadít čehokoli. Zvláště v momentu, kdy bude známo, zda hnutí ANO postaví svého kandidáta nebo fakticky podpoří Miloše Zemana.
V souvislostí s těmito skutečnostmi se mi zdá, že jsme svědky něčeho, co by se dalo nazvat předstíraným politickým bojem.
Jinak řečeno, předstíráním politického soupeření se nějak doplácám k volbám a pak se s Babišem nějak dohodnu. Smyslem je ho moc nedráždit, aby se náhodou nedohodl s našimi konkurenty. Volební výsledek nebude až tak důležitý, ale povolební vyjednávání ano. V rozpolcenosti ČSSD cítím, jako by ožívalo staré Coubertinovské heslo: „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“. Tomu se říká malonárodní pragmatismus. Nemohu zde nepodotknout, že toto předstírání je charakteristické všem politickým subjektům. Andrej Babiš má před volbami dobře našlápnuto k vítězství, ale čím víc se v tom budou politici a veřejnost utvrzovat, vznikne z toho sebenaplňující proroctví, jež se nakonec stane realitou. Když si to přečtou sociální demokraté, asi nebudou souhlasit a budou předkládat, jak ve všech svým materiálech kategoricky nesouhlasí s Babišovou politikou a že ČSSD navrhuje zcela jiné alternativní řešení. A přece to tak je nebo se to tak v dostatečnému počtu jejich voličů jeví.
Sobotkovi chybí přesvědčivost. Léta pobytu v politice způsobila, že se prostě obrousil až na hranu své věrohodnosti, takže jako by nebylo podstatné, co říká, protože to většina stejně nebere na vědomí. Straníci o jeho handicapu vědí, ale z mnoha důvodů jej drží, nemají odvahu to změnit, protože kdyby se sáhlo na něj, mohlo by se sáhnout i na ty dole, takže by přišli o svou jistotu prvních a druhých míst na krajských kandidátkách do poslanecké sněmovny. A tak se předstírá předvolební boj, přitom Miloš Zeman dává najevo, že jeho privilegovanou koalicí je ANO s ČSSD, sociální demokraté se dušují, že nemají problém jít do koalice s vítězem voleb. Dokonce někteří sociální demokraté naznačují, že to určitě bude bez Bohuslava Sobotky. V zákulisí se buď jedná s Babišem o příští vládě, anebo se nejedná s Babišem, a bojuje se uvnitř strany o volitelná místa na kandidátkách, anebo dokonce se jen předstírá a předstírá.
Otázka nestojí, jestli jít, nebo nejít s ANO do vlády. Podstatné je, jestli s Babišem jít a mít za zády 15 % nebo 24 %. Rozdíl je v tom, že pak již nejste junior partner, jehož Babiš uspokojí dvěma či třemi ministerstvy, a pak vás vymaže z rozhodování o podstatných věcech, ale zda jste rovnocenný hráč, kterého Andrej Babiš respektuje.
Je škoda, když sociální demokraté potřebovali zachovat Bohuslava Sobotku v čele strany, že se nepoučili z některých zemí, kde si strany zachovaly funkci předsedy, a současně veřejnosti předložily odlišného volebního lídra, jenž je tváří celé volební kampaně. Být tváří kampaně je něco, co si uvědomuje Andrej Babiš a co patří ke každému správnému marketingu. Navíc, když dotyčný má v záloze silné oslovení, je to něco, co strhne pozornost. Na sjezdu se takto začal profilovat ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, jehož vystoupení bylo po Robertu Ficovi nejhodnotnější.
Až Bohuslav Sobotka bude v médiích nadávat na Andreje Babiše, ať mu voliči připomenou, že Babiš skutečně nic nepředstírá, že chce zvítězit a získat více jak 30 % hlasů.