V Mělníku se v posledních letech ustálila skupina médií a projektů, které o sobě dávají vědět jako o těch, kdo „hlídají“ veřejné dění. Weby a podcasty jako Soutok, Doprava Mělník a okolí či Mělnický deník pravidelně komentují komunální politiku, investice města, dopravní změny i jednotlivé kauzy. Vystupují jako ti, kdo kladou otázky, analyzují rozhodnutí a požadují transparentnost.
Jenže nyní, kdy se na veřejnosti objevil článek týkající se skupiny Mělník – city, nastalo ticho. Žádné komentáře, žádné rozbory, žádné podcastové epizody. Zatímco jindy se podobná témata rozebírají ze všech úhlů, tentokrát jako by se veřejná debata zastavila.
Když je ticho hlasitější než slova
Role „hlídacího psa“ není jednoduchá. Znamená jít důsledně po faktech, i když to může být nepohodlné. Znamená měřit všem stejným metrem – bez ohledu na to, zda jde o politického oponenta, spojence nebo vlastní komunitu.
Právě proto vyvolává současná situace otázky. Pokud některá témata vyvolávají rozsáhlé analýzy a jiná zůstávají bez povšimnutí, veřejnost si přirozeně začne klást pochybnosti.
Otázky jsou přitom jednoduché:
Proč se v tomto případě nerozvinula stejně otevřená a intenzivní debata jako u jiných mělnických kauz?
Proč chybí podrobnější rozbor a jasné veřejné stanovisko těch, kteří jinak situaci pravidelně komentují?
Je princip důsledné kontroly uplatňován skutečně na všechny, nebo jen na vybrané cíle?
Transparentnost jako princip, ne nástroj.
Důvěra veřejnosti nevzniká hlasitostí ani frekvencí příspěvků. Vzniká konzistencí. Pokud má někdo ambici vystupovat jako nezávislý kontrolor veřejného prostoru, musí být připraven komentovat i situace, které se mohou dotýkat jeho vlastního okruhu.
Mlčení samo o sobě nemusí znamenat zaujatost. Může jít o čekání na další informace nebo snahu o ověření faktů. Zároveň však platí, že dlouhodobé přehlížení nepohodlných témat může vyvolat dojem selektivního přístupu.
Mělnická veřejnost si zaslouží otevřenou diskusi – bez ohledu na to, koho se týká. Pokud mají být místní média skutečnými hlídacími psy, pak je na místě, aby hlídala bez rozdílu.
Protože otázka nezní, kdo štěká nejhlasitěji.
Otázka zní: hlídají opravdu všechny – nebo jen některé?