Mohl pád komunistů přijít ve Všetatech už v lednu 1989? Co všechno předcházelo 17. listopadu
Když se řekne sametová revoluce, každý si automaticky vybaví 17. listopad 1989 a násilné rozehnání studentské demonstrace na Národní třídě.
Podle právního historika Jindřicha Špergla by však tento moment nenabyl takového významu, kdyby již před tím prakticky od srpna 1988 nedocházelo k masovým protirežimním demonstracím. „Poslední masové vystoupení veřejnosti představoval protest u příležitosti 1. výročí okupace v roce 1969, poté se veřejný prostor stal výhradní doménou oficiální normalizační linie“, říká Špergl.
Snahy veřejně projevit nesouhlas s panujícími poměry v zemi přišly až bezmála za 20 let poté. První náznaky přinesla demonstrace u příležitosti Dne lidských práv na Staroměstském náměstí v roce 1987 a tzv. svíčková slavnost o rok později v Bratislavě. Opravdu masová protirežimní vystoupení zažila Praha v roce 1988, a to nejprve v srpnu u příležitosti 20. výročí okupace poté v říjnu v reminiscenci na výročí vzniku ČSR.
Obě byla za pomocí obušků a vodních děl nekompromisně rozehnána. Pak se stalo něco nevídaného, komunistický režim povolil u příležitosti 40. výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv dne 10.12.1988 shromáždění na Škroupově náměstí v Praze, kde mj. vystoupil i Václav Havel.
Podle Špergla šlo o souběh několika faktorů jednak pomocí ústupků oslabit jednotu protirežimních skupin, roli sehrála i návštěva francouzského prezidenta Mitterranda a v neposlední řadě i obava před mezinárodní reakcí na zákaz akce spojené s propagací lidských práv. Vstřícnost režimu však netrvala ani o hodinu déle, ihned po akci následovalo tvrdé odsouzení jejího konání v Rudém právu. Nicméně stavidla soustavně projevovaného veřejného odporu ke komunistickému režimu se od té doby otevřela a dnes již víme, že nešla zastavit, dodává Špergl. V lednu příštího roku režim vyděsila série demonstrací označovaných jako Palachův týden.
V týdnu od 15. do 21. 1. 1989 si především v Praze lidé připomínali oběť studenta Jana Palacha, který se 16.1.1969 právě na protest proti letargii společnosti vůči nastupující normalizaci upálil. Vše vyvrcholilo ve Všetatech, kde se Jan Palach narodil a kde byly od roku 1973 v neoznačeném hrobě uloženy jeho ostatky, resp. popel. Všetaty se od té doby ocitly v hledáčku bezpečnostních složek. „Režim se rozhodl vše spojené s Palachem odstranit, místní JZD přejmenovat na JZD Dřísy, prodejny ovoce a zeleniny nesměly propagovat všetatskou cibuli a návštěvy na místním hřbitově byly pozorně monitorovány, zkrátka Všetaty se rovnaly Palach, a proto neměly být nijak veřejně připomínány“.
V momentě, kdy v lednu 1989 vypukly v Praze demonstrace staly se Všetaty doslova nedobytnou pevností. Situaci v obci na podkladě archivních dokumentů popisuje Špergl následovně: „Nasazení bezpečnostních složek bylo enormní, ministr vnitra Kincl vydal rozkaz k zajištění klidu a veřejného pořádku na území Prahy a Středočeského kraje. Kromě příslušníku Veřejné bezpečnosti bylo povoláno 1300 příslušníků Lidových milicí a 200 příslušníků Vysoké školy SNB. Všetaty a zejména přilehlý hřbitov, který byl okamžitě z technických důvodů uzavřen střežila bezmála stovka příslušníku Veřejné Bezpečnosti, celou akci však řídila STB. Řada vlaků dostala příkaz ve stanici Všetaty nezastavovat a ty, které zde zastavily, tak všichni vystoupivši byli ihned kontrolováni, automaticky propuštěni byli jen místní občané, ostatní museli na povinný výslech. Všechny výslechy se prováděly v budově místního JZD. Střeženy byly i pozemní komunikace a přilehlá pole, všude byly hlídky a zátarasy v akci se ocitl i vrtulník. Po výsleších doprovázených i fyzickým násilím byli všichni ti vyhodnocení jako antisocialističtí živlové rozvezeni antony daleko od Všetat a vysazeni mimo obydlená území. Podle zpráv pro tehdejší ministerstvo vnitra bylo v rámci tzv. Palachova týdne perlustrováno 2021 osob, zadrženo a předvedeno 851, spácháno 76 trestných činů a 127 přečinů“.
Demonstrace však pokračovaly dále zejména v srpnu a říjnu, ale to už se nezadržitelně blížil 17. listopad. Proč zrovna až tento okamžik vedl k pádu komunistického režimu a proč se tak nestalo dříve zdůvodňuje Špergl následovně: „Režim byl stále více oslabován, intenzita odporu stoupala a dřívější pojistka případně pomoci Moskvy se vytratila, navíc v rámci mocenských struktur KSČ se odehrávalo určité vnitřní pnutí. Co je však hlavní veškeré dosavadní demonstrace mohly být prezentovány jako výstup antisocialistických živlů. To jsou ty známé výstupy rozhořčených občanů ve stylu „kdo jsou ti lidé, kde pracují“ atd. Zkrátka bylo možno jejich účastníky vykreslit jako nezaměstnané povaleče s kriminálními sklony, ale 17. listopad byl jiný. Tady veřejná bezpečnost nesmyslně napadla studenty nota bene účastnící se zprvu povoleného shromáždění. Řada ze zraněných měla za rodiče členy KSČ, takové počínání již nešlo legitimně obhájit.“ Běh následných událostí pak překvapil nejen komunisty, ale i odpůrce režimu.
Konkrétně na mělnickém náměstí Míru dne 27.11.1989 zorganizovalo nově vzniklé Občanské fórum generální stávku na podporu svržení tehdejšího režimu. Na provizorním pódiu vystoupili zástupci pražských studentů, herci Josef Bek a Jaromír Hanzlík a dirigent Václav Hybš. Vystoupení moderoval gymnazijní profesor Antonín Vrba. O dva dny později se mění Ústava republiky. Vypuštěny jsou pasáže o vedoucí úloze KSČ a marxismu-leninismu coby státní ideologii. Zároveň je zřízena komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu. Na konci prosince je prezidentem stále ještě Československé socialistické republiky zvolen Václav Havel, k prvním svobodným volbám mohli jít mělničtí občané v červnu následujícího roku.
