Inspektor radí, kárá, doporučuje

Rok se s rokem sešel a moji tři kluci – (7 až 12 let) – mě opět donutili, abychom zajeli do Duhového parku v Třebovli – cca 30 km od Prahy směr Kolín.

Příjezd byl, stejně jako loni, bez problému. Z Prahy je dojezd asi dvacet minut. Parkování zdarma, kapacita parkoviště umožňuje bezproblémové parkování v blízkosti vchodu do Duhového parku.

Protože bylo sobotní poledne – čas oběda – kluci se už projevili značně hladově. Rádi jsme využili služeb restaurace Stodola, která se nachází uvnitř parku a musím konstatovat, že jídlo neztratilo od minulé návštěvy nic ze své kvality, takže po ukojení hladu byli kluci plni energie a radosti a já – potřebujíc trochu odpočinku (jako asi každý dospělý po dobrém obědě) – jsem upadal do slastné polodřímoty. Velice jsem proto ocenil nápad organizátorů, kteří na travnaté louce rozložili odpočinkové „pytle a vaky“, které jsou naprosto dokonale stvořené pro relaxaci a lenošení. Do blaženého stavu spánku jsem vplul sotva po pár minutách, a to zcela bez obav o své kluky. Zkušenosti z minulého roku opět potvrdily, že personál Duhového parku má vše „zmáknuto“ do posledního detailu – a o mé „zlobivce“ se dokáže bez problému a zodpovědně postarat.

Po příjemném odpočinku jsem začal své ratolesti trochu postrádat, vydal jsem se proto na okružní cestu parkem s nadějí, že je potkám. Ke své lítosti musím říct, že moji chlapci mě očividně ani trošku nepostrádali – byli zcela v transu v soutěžní aréně, pěkně pospolu, uříceni a velmi šťastni. Jejich výkony a vyhrané ceny, si zasloužily moji pochvalu a já se ještě dmul pýchou, jak šikovné potomky mám. Návštěvu další haly jsme již absolvovali společně. Nestačil jsem se divit, jaké soutěže jsou tady pro děti připraveny. Hodina v hale utekla jako voda. Rádi bychom byli ještě zůstali, ale organizátoři už nás vybízeli k návštěvě Arény odvahy. Viděl jsem na dětech touhu všechno vyzkoušet, ale zároveň v měly v očích trošku nejistoty a strachu. Aréna sama je postavena na principu „Drtivé porážky“, která se vysílala v televizi. Byla neuvěřitelná a úžasná. Dráha kouzlí u dětí úsměv od ucha k uchu a vybičuje je k neuvěřitelné soutěživosti, ale i solidaritě. Hala je plná světelných efektů, s dokonalým ozvučením a soutěže moderuje ředitel areálu. A to velmi zdatně a profesionálně. Není se co divit, že tribuna byla obsazena do posledního místečka a všichni drželi palce, fandili a skandovali. Lehce jsme se nechali vtáhnout do soutěživé atmosféry. Překážky jsou náročné, ale naprosto bezpečné – jen pavouci, hadi a podobná havěť trochu nahání hrůzu.

Po absolvování poslední překážky získá každý účastník diplom se svým jménem, drobné dárky a výherní žeton na čerstvou, právě točenou cukrovou vatu. Jenže to stále ještě není konec. Pokračujeme dál a přesouváme se do dalších prostor, kde si dospělí i děti mohou zahrát fotbal na nafukovacím hřišti. Družstva jsou pětičlenná, a to naše bohužel nevyhrálo – skončili jsme druzí, ale bránice nás od smíchu bolí ještě teď. Moji kluci si ještě nesmírně užili na horolezecké stěně a na nafukovacích koulích. Vyzkoušeli své umění přesné střelby hokejkou na bránu s otvory. Vězte, že ani v této disciplíně jsem extra nezazářil… Klukům to šlo lépe. Následovalo občerstvení a mládenci už vyhlíželi další zábavu – elektrické segwaye. Klukům to šlo skvěle, naopak já zářil na šlapacích autech s převodovkou a brzdou. A tentokrát byl výherní žeton na cukrovou vatu můj a hoši ostrouhali.

Po této disciplíně už jsem měl pohybu opravdu dost a moje tělíčko začalo protestovat. Pomohl návrat na prosluněnou louku k oblíbeným odpočinkovým vakům. O jízdě na lanovce, o obřích trampolínách a dalších disciplínách, které pomalu neumím ani pojmenovat, jsem si později nechal od svých dětí jen vyprávět. Nicméně přece jen jsem se ještě jednou nechal přemluvit k návštěvě Arény odvahy, ale kluci mi to opět natřeli. Nepomohl mi ani doping v podobě aplausu z hlediště. Raději jsem se odebral opět se trochu občerstvit.

Příjemný den se nachýlil ke svému závěru – všichni jsme byli unavení, ale plni nadšení a radosti a v tomto rozpoložení jsme se také vydali na cestu k domovu. A já jsem si v duchu slíbil, že začnu trénovat, abych se při příští návštěvě Duhového parku už nenechal od svých chlapců zahanbit.