ROZHOVOR: Malíř Petr Pěnkava zavítá na Mělník
Malíř Petr Pěnkava, jak již téměř tradičně, zavítá se svou výstavou do mělnického regionálního muzea na začátku roku 2018, tentokrát s názvem „ohlédnutí..“.
Vyučený automechanik, který odešel do švýcarského exilu, kde původně pracoval jako malíř pokojů, umývač aut, automechanik, kulisák a dekoratér, také maloval obrazy. Svou první výstavu měl ve francouzském Mulhaus u příležitosti výstavy českých umělců žijících v emigraci. Po návratu do Čech se malování dál nevěnoval, maloval pouze pokoje, k vystavování svých obrazů se vrátil až v roce 2000, a to v kulturním centru v Šemanovicích u Kokořína.
Pěnkavovy obrazy Vás vtáhnout do insitních krajin, svou pozitivní a pohodovou atmosférou potěší každého, z jeho výstavy pak budete odcházet s bohatým kulturním zážitkem. Vernisáž se bude konat ve čtvrtek 18.1. 2018 od 17:00 hodin ve velkém sále Regionálního muzea Mělník a celá výstava potrvá do 18.2. 2018.
Pane Pěnkavo, Vaše nadcházející výstava nese název ohlédnutí…, má výstava opravdu symbolizovat návrat do minulosti prostřednictvím Vašich obrazů?
Tak trochu. Je tomu tři roky nazad, co jsem veřejnou prezentaci mého malování výrazně omezil, těch výstav bylo už nějak moc. Výstava v Mělníku je ohlédnutí do minulosti, let 2000 až 2017 mého malování.
Na co konkrétního se letos mohou návštěvníci těšit?
Nové obrazy premiéru mít budou, ale zástup novinek to nebude. Maluji pomalu. Než dokončím obraz, tak to trvá. Pracnost je značná a ještě u toho musí asistovat několik sudiček. Také musím mít hotové veškeré důležité povinnosti, abych na ně nemusel myslet a k tomu všemu nebýt otrokem času. Maluji legračně. Vytvořím něco, pak na to dlouho čučím a přemaluji to. Někdy čučím na opřené rozmalované plátno tak, že jej mám stále na očích a to i týdny. Hotovo je, až když mám obraz rád. Připomíná mně to famózního fotografa, mistra Saudka. Dlouho hledával námět pro své foto, ale když prohlásil „a hudba hraje“, tak fotil a bylo to. Někdy s tím, co namaluji, vztah nenaváži a obraz skončí v koutě. Mám velkou výhodu, nemusím malovat za každou cenu, ani pro obživu.
Vaše tvorba je úspěšná nejen v Čechách, ale i v zahraničí, Vy sám jste žil ve Švýcarsku a často jste se pohyboval ve Francii. Nestýská se vám po životě v zahraničí a co naopak máte rád na životě na Kokořínsku?
V zahraničí jsem po svém návratu nevystavoval i když jsem k tomu byl několikrát vyzván (Austrálie, Kanada). Podmínkou tam vždy bylo, že výstavy budou prodejné. Chápu to. Taková výstava něco stojí a nějak se to musí zaplatit. Já zatím neprodávám, i když některé nabídnuté částky za obraz byly značné. Další překážkou bylo to, že bych se takové akci musel hodně věnovat. Při mých aktivitách to byl další problém, ale není všem dnům konec. Pomalu ale jistě se začínám věnovat převážně malování a svůj názor možná změním. Díky web. stránkám kontakt se světem mám a dostávám někdy i velice pochvalné zprávy. Mám pocit, že až přehnaně kladné, ale potěší to.
Svého pobytu v zahraničí, přesněji ve Švýcarsku, nelze litovat. Taková škola života je k nezaplacení. Například jejich styl života, který jsem neznal, se velice brzo stal pro mě naprosto přirozeným. Je to kultura lidí pilovaná staletí a neznám jinou lepší. Myslím tím ohleduplnost a respekt k ostatním, zvířatům, přírodě, respekt k cizímu majetku, který tam, světe div se, není nakradený, ale získaný prací a to několika generacemi. Umí se postavit se k svým proviněním čelem. Jasná a pravdivá komunikace. Pracovitost, zodpovědnost, respekt k soukromí ostatních, tím myslím i takovou banalitu jako je hluk o víkendech. Také jsem tam poznal něco zvláštního, nikdo vám nic neukradne. Mohl bych tak pokračovat opravdu dlouho.
Budoucnost Česka, do které jsem po roce 1990 vkládal obrovské naděje, je velikým zklamáním. A bohužel dlouho to lepší nebude. Morálka, která je základem kultury národa se po dlouhém čase (druhá světová válka a následně komunizmus) měla konečně zvednout, ale opak se stal realitou, dostala poslední ránu. Zatímco ti slušní se v nové republice učili třídit domácí odpad a těšili se na lepší časy, tak byl společný majetek doslova rozkraden a ti “vykukové“, co si ten stát potichu rozebrali, nám dnes šéfují. Podle toho to také tak zde vypadá. Ze státu, který před rokem 1998 nebyl zadlužen, nezbylo skoro nic, pouze rozbité silnice. Přibyla novinka, státní dluh, prý každý dlužíme asi 160 tisíc korun. Holt dnešní „elita“ národa je nenažraná. Ti mladí to tak nevidí, ale já u toho byl a jsem svědkem. I toto téma jsem se pokusil vyjádřit štětcem na plátno. Je to mé jediné sociální dílo. Bude také na výstavě. Takže stýská se mně po nenávratně promarněné šanci být zde opravdovým movitým Evropanem se vším všudy, ve státě, před kterým každý smekne.
Kokořínsko mně daroval asi sám ten nahoře, v nebi. Z předešlého je patrné, že ze způsobu a kultury života v Česku nejsem nijak nadšen, a proto jsem zvolil jsem odchod do ústraní. To je zde v Kokořínsku, alespoň trošku chráněné oblasti před okolním blázincem. Díky mému zaměstnání u Památkového ústavu, potažmo technickému dohledu hradu Kokořín jsem zde před lety poznal bezvadné kluky – horolezce s úžasným citem pro přírodu. Díky jim jsem začal tento kraj poznávat a také ty osudové Šemanovice. Začalo to záchranou kostela v obci. Musel jsem po cestě ke kostelu míjet torzo bývalé usedlosti se zanikající hospodářskou budovou a zaniklou obytnou chalupou. Osud tomu chtěl, že v rámci restituci byla usedlost vrácena bývalému hospodáři a následným majitelem jsem se stal já. Bydlet jsem začal v jediné stavbě chlévu, který sice neměl dveře ani okna, ale měl funkční střechu a komín. Pomálu se dařilo opravil hospodářské budovy a později jsem u Mladé Boleslavi rozebral taky zanikající 200 let starou roubenku a postavil jí zde. Moc dobře se v ní žije.
Nejlépe je zde, když skončí léto a venkov pro ty z „lepšího světa“ přestává být zajímavý a ten starý dobrý venkov se vrací do své původní podoby. Žiji zde opravdu rád, ale před tím, co jsem již v předešlém negativně zmínil, asi nelze utéct. Pomalu ale jistě se to město, před kterým jsem utekl, stěhuje i sem. Ti, co jej sem stěhují, jsou často bez respektu k řádu venkova a přírody. Škodí. Škodí hlukem, bazény, betony, likvidací přirozených trávníků a tím i přirozenému potravinovému řetězci v přírodě. Ta pýcha lidí a jejich životní styl je trestuhodný. Zlobím se, když slyším, jak chtějí obsadit i ty poslední kousíčky chráněné přírody jako je například mrňavá část Šumavy. To sobectví a lhostejnost k okolí jsou děti narozené z vítězství pochybné sociální vrstvy společnosti po sametové revoluci, která dnes drží opratě tohoto národa.
Vaše obrazy jsou velmi pozitivní, navozují ve mně pocit klidu. Co pro Vás malování znamená?
To samé co pro vás. Dočasný odchod do světa klidu a pohody. Po zjištění, že to co maluji, působí i na okolí tak jak jsem si přál, mám dobrý pocit. Také své malování považuji za určitou formu protestu. To, co se dnes často a smrtelně vážně předkládá veřejnosti jako výtvarné umění, budí přinejmenším rozpaky. Vina bývá přisuzována nepochopení a umělecké negramotnosti okolí. Bože dej, ať nejsem takovým nepochopeným autorem.
sad
