Lidé bděte, aneb bacha na hypotéky

Část II. Příběh pokračuje s Vaším přispěním…černočerná tma

V předchozím díle „Růžové brýle“: jsme se mohli dozvědět, že naši mladí zamilovaní, neunesli tíživou finanční situaci spojenou s narozením dítěte, splátkou hypotečního úvěru a finanční kolaps znamenal i začátek konce vztahu.

Naše novomanželka, nazvali jste jí, vy čtenáři, Eva, žije nyní sama se svým dítětem v bytě, na který si novomanželé vzali společně hypotéku. Manžela jste pojmenovali Adam a dítě jste pokřtili na Mikuláše.

Eva nyní s Mikuláškem bydlí ve „svém“ bytě, který vlastní společně a nerozdílně s Adamem. Do bytu občas dochází její milenec Tonda, který je zatím ženatý, má dvě nezletilé děti a žádné finanční prostředky a tudíž nemá z čeho Evě přispívat, kromě jakési „tělesné a duševní podpory“…

Adam se narychlo přestěhoval ke svým rodičům do bytu 2+1.

Příběh pokračuje….

Rodiče Evy se rozhodli, že nebudou dceři ani vnukovi přispívat, neboť si prý Evička situaci zavinila sama. Evička pobírá pouze mateřský příspěvek, avšak na žádné jiné sociální dávky nemá nárok, protože je majitelkou vysněného bytu. Pokud se dostanete do tíživé situace, tak byste měli vědět, že nárok na jakékoliv příspěvky máte za podmínky, že nevlastníte žádný movitý či nemovitý majetek. Tento požadavek však ve většině případů splní pouze tzv. „nepřizpůsobivý“, těm pak stát hradí od bydlení až po další potřeby téměř vše. Nato ale Eva, z výše uvedených důvodů nedosáhne.

Adam zatím přispívá pouze částkou 1.500,-Kč na Mikuláška a to zejména z důvodu, že mu Eva nechce synka půjčovat.

Protože Adam do svého vlastního bytu nesmí, rozhodl se, že nebude platit ani hypotéku, stejně tak, že nebude přispívat na náklady spojené s užíváním bytu. Tedy jak my staří říkáme na činži.

Adam podal návrh na rozvod manželství, avšak zatím nebylo nařízeno ani stání. Banka, která poskytla oběma manželům půjčku na byt, však už zasílá výhružné dopisy a pracovníci banky velmi neomaleně několikrát denně bombardují Adama i Evu k zaplacení dlužné částky. Zároveň banka upozorňuje, že předmětnou hypotéku pro řádné nesplácení, zesplatní. Adam prostřednictvím svého právního zástupce zašle Evě návrh, aby se jejich byt prodal a tím se uspokojila zcela nebo z výrazné části pohledávka banky. Eva tento návrh vnímá jako další podraz ze strany Adama, neboť je v situaci, že nemá možnost se kamkoliv jinam přestěhovat. Nebyla by schopná platit žádné nájemné.

Tato odpověď pochopitelně rozčílila Adama do ruda. Oba mladí lidé se najednou ocitli v neřešitelné situaci a jejich krásný vztah vzal za své.

Základní předpoklad k možnému vztahu je bezesporu důvěra, ta je načisto pohřbena. Každá ze stran sporu vnímá, že rozpad rodiny zavinil ten druhý. Při objektivním posouzení, však lze těžko najít prapříčinu tohoto rozkolu.

Z pohledu Evy i z pohledu Adama se jeví věci úplně jasně. Základním důvodem pro krach manželství, však bylo neuvážené finanční zatížení rodiny od samého počátku.

Rodina přestala fungovat, protože Adam byl neustále v práci, unavený a podrážděný a neměl náladu ani čas pečovat o vztahy k rodině. Eva si tento fakt posoudila jako neschopnost Adama, být tím, kterého předtím milovala.

Náš stát deklaruje, jak je důležité pomoci mladým, tvrdí, jaký důležitý význam má pro naši vlast slovo rodina a jak je důležité podporovat rodiny s dětmi. Stát v tomto ohledu, však nedělá vůbec nic a proto náš národ vymírá.

Hlavní, co postrádá naše země, jsou sociální byty. Obecní úřady, které disponují obecními byty, tyto pronajímají za tzv. tržní nájemné. K těmto bytům se lze dostat pouze prostřednictvím tzv. obálkových metod, kde výše nájemného je jediným kritériem pro získání bydlení.

Část nájemného bytového fondu byla zprivatizována a je nenávratně ze státních rukou pryč. Stát vynakládá nesmyslné výdaje a dotuje v soukromém sektoru nesmyslné projekty, místo toho, aby se soustředil na to, co naše země potřebuje nejvíce. Tedy spokojené obyvatele. Stát se nemusí starat o ty dobře zajištěné, a dokonce by jim neměl vyplácet ani žádné dávky. Stejně tak by, neměl vyplácet důchody bohatým důchodcům, kteří mají majetek v řádech několika miliónů a pobírají důchod jako například pan Drahoš, který má důchod cca důchod 37.000,- Kč. Naše země se musí především starat o slušné lidi, kteří mají do žlabu hluboko, avšak řádně pracují a dodržují zákony této země. Těchto lidí je totiž úplně ze všech nejvíc. Je nutné umět rozlišit mezi sociálně slabými a sociálně nepřizpůsobivými. Ti, kteří jsou nepřizpůsobiví, musí stát také podpořit. I ti nepřizpůsobiví musí dostat ošacení, jídlo a právo k přespání. Pokud se ze sociálně nepřizpůsobivého, však stane sociálně slabý, tedy občan, který splňuje výše uvedené podmínky, měl by mít tento občan právo na bydlení v intencích odpovídající naší době. O to, aby se stát postaral o výše uvedené změny, rozhodujeme my voliči, stejně tak, jakým způsobem se budou veřejné prostředky a do čeho investovat.

Pokud chceme patřit k zemím, jež nám jsou dávány vzorem, musíme se podívat na jejich bytovou a sociální politiku. Jsem přesvědčen, že pokud bychom se zaměřili na základní problémy a zamezili odlivu veřejných financí do bezúčelových dotací, určitě by se tyto prostředky našly.

Tak jako v každé společnosti, jak jsem uvedl, byli, jsou a budou velmi bohatí, bohatí, chudí i když slušní a chudí, ti neslušní. Musíme dát perspektivu a šanci těm slušným, chudým. O ostatní se starat nemusíme a věřte, že i ti velmi bohatí a bohatí budou s tímto konceptem souhlasit. Tak totiž vypadá sociální stát v 21. století.

Pokračování přístě…

A proto pistě, protože z Vašich podnětů budeme dál příběh Evy, Adama, Mikuláška a Tondy rozvíjet…

Váš redaktor z leknutí Miloš Hora

Share on Facebook0Tweet about this on Twitter